Jak se poslední Slavata dal na pokání

Psalo se 13. století, když v končinách jižní Moravy se na kupeckých stezkách, mezi temnými hvozdy počali usazovat první osadníci. Postupem času zde na skalnatém pahorku vyrostl zeměpanský gotický hrad, kolem nějž vzniklo hradiště, jenž bylo předchůdcem dnešní Telče.

L.p. 1339 český král Jan Lucemburský směnil Telčské panství za Bánov s Oldřichem z Hradce. Jeho syn Jindřich III. starší nechal po roce 1377 na severozápadě Telče, jež ležela na návrší mezi rybníky, vystavět nový gotický vodní hrad. Jelikož Jindřichovi potomci nestranili kališníkům, stala se Telč v září l.p. 1423 kořistí husitů. Po skončení husitských válek stáli pak páni z Hradce na straně odpůrců husitů, za což byl Jindřich IV. jmenován Matyášem Korvínem nejvyšším komořím. L.p. 1482 se pak Jindřich IV. pustil do přestavby hradu v pozdně gotickém slohu. L.p.1507 však Jindřich IV. náhle umírá, když se s ním na lovu převrátily saně a on se nešťastnou náhodou nabodl oštěp. Telčské panství přejímá jeho syn Adam I. z Hradce. Po té, co podlehl v Praze morové nákaze, stává se pánem Telče jeho mladší syn Zachariáš. Ten se v letech 1550 – 1580 se pustil do přestavby hradu ve velkolepé renesanční sídlo. Když l.p. 1604 vymřeli páni z Hradce po meči, veškeré jejich jmění a statky přechází přes Lucii Otýlii z Hradce provdanou za Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka do rukou Slavatů.

Vilém Slavata proslul svou krutostí vůči poddaným-kališníkům, i proto byl při pražské defenestraci 1618 vyhozen z okna. Jeho syn Jáchym Oldřich a vnuk Ferdinand Vilém Slavata byli stejně tvrdými pány jako on. Pouze poslední z rodu Jan Karel Jáchym napravil špatnou pověst Slavatů. Skonal jako prostý mnich v Římě l.p.1712. Jmění Slavatů se pak dostává do rukou Podstatských-Lichtenštejnů. V jejich držení byl Telčský zámek až do roku 1945, kdy jej zabavil stát. Dnes je správcem zámku Státní památková péče.

Jak se poslední Slavata dal na pokání

Počátkem listopadu l.p. 1662 měl Jan Karel Jáchym (nejmladší z rodu Slavatů) vstoupit v posvátný svazek manželský s Klárou Terezií Atemsovou z Krasonic. Již v říjnu nastaly na telčském zámku horlivé přípravy na svatební hostinu. A jelikož mezi pokrmy nesměla chybět oblíbená zvěřina, jíž bylo nutné s dostatečným odstupem do soudků naložit, vypravil se hrabě Karel,vášnivý to lovec, na hon.

Když pochmurného dne 13. října vyrážel se svou družinou do telčských lesů, neměl tušení, co mu osud nachystal. Během pronásledování jelena propadli všichni lovecké vášni a Karel si ani nevšiml, že ztrácí svou družinu z dohledu i z doslechu. Vtom jeho kůň klopýtl, neboť jednou nohou se prošlápl do vlčí jámy (pasti na vlky), jenž byl zakryta chvojím. Kůň odskočil, ale Karel zavrávoral v sedle a než se stačil vzpamatovat, už se řítil do propasti. Když se po pádu probral z otřesu, zjistil, že je sám uprostřed hluboké hvozdu - v pasti, z níž se sám nedostane. Darmo se pokoušel volat o pomoc. Schylovalo se k večeru a záhy tma pohltila les. Hrozivé vytí vlků a skřeky noční zvěře jitřily jeho zoufalé obavy. Upnul se tedy k motlitbám. Prosil boha o záchranu a sliboval, že se zřekne všech světských radovánek a vydá se řeholní cestou. Celou noc probděl Karel v motlitbách a sotva se nad hvozdem rozbřesklo, počal volati o pomoc. Snad Pán Bůh vyslyšel jeho motlitby a vyslal do lesa na dřevo sedláky z nedalekého Vanova, jenž zaslechli Karlovo zoufalé volání. Ti hraběte z jámy vytáhli a dopravili jej poraněného na zámek. A zrovna ve chvíli, kdy lovecká družina chtěla vyrazit do lesů hraběte hledat. I radostně jej vítali a vyprávěli mu, že jej marně hledali a když padla noční tma, museli se vrátit, aby sami nezabloudili.

Zanedlouho však radostnou událost vystřídaly chmury, anžto Karel si umínil, že splní slib daný bohu, což zarmoutilo nevěstu. Karel byl neoblomný a nic nemohlo změnit jeho odhodlání státi se mnichem. Vstoupil do řádu bosých Karmelitánů a přijal jméno Karel Felix a sancta Theresia. Vděk za svou záchranu se rozhodl projevit bohulibým skutkem a nechal nad vlčí jámou postavit kapli svatého Karla Boromejského. Ani sedláci nepřišli zkrátka, Karel je odměnil dvěmi sty zlatých a vykoupením z roboty. Nejen však nevěstě zbyly oči pro pláč. Karlovo rozhodnutí pro řeholní život, znamenalo i vymření rodu Slavatů po meči, neboť ani jeho bratr Leopold neměl dědice. Po té co jeho bratr zemřel l.p. 1691, odmítl Karel - poslední z rodu převzít jeho jmění a l.p. 1692 se dokonce zřekl veškerého majetku a skonal jako prostý mnich v Římě l.p.1712.