Nepředstavitelný poklad rodiny Smiřických možná stále ještě čeká na svého nálezce. Nebo již ne?

Malebný zámek Kostelec nad Černými Lesy, který dnes patří České zemědělské univerzitě, jistě na první pohled zaujme každého milovníka historie. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1348. Od roku 1494 je místo již trvale nazýváno jako zámek, ale přestavba do přibližně dnešní podoby proběhla až po požáru na podzimu roku 1549 - většina budov byla stržena, zachoval se zejména barbakán. Z gotického hradu se nám dochovalo jen několik zdí - vesměs ve sklepě pod severním zámeckým křídlem - a dále zdivo již zmiňovaného barbakánu. Za velkolepé přestavby byl zámek majitelem Jaroslava Smiřického.

nádvoří zámku: foto Petr Matura

Právě Smiřičtí se významně zapsali do našich dějin. Albrecht Jan byl jeden z hlavních iniciátorů a přímý účastník defenestrace královských místodržících Martinice a Slavaty. V podstatě by se dalo říci, že měl štěstí, zemřel ve věku pouhých 24 let, a tak zřejmě unikl popravě.

Majetek získala jeho sestra Markéta Salomena. Do bitvy na Bílé hoře obhospodařovala panství od Kostelce až po Turnov, Semily a Náchod. Právě po prohře na Bílé hoře měla Markéta Salomena ukrýt na zámku obrovský poklad. Smiřičtí totiž byli nejbohatším českým rodem. Podle zpráv mělo zámek opustit pouze několik kočárů, takže pravděpodobně nemohla odvézt vše. Traduje se, že návod k nalezení pokladu se ukrývá ve výzdobě intarzovaných dveří, které se dodnes dochovaly. Markéta pak zemi opustila a nějakou dobu žila v Holandsku.

Markéta Salomena se na rodný zámek vrátila v roce 1631, během vpádu saských vojsk. Panství v té době sice už nebylo její, ale Lichtenštejnů, nicméně ti jí umožnili prohlédnout si místa svého mládí. V jednom rohovém pokoji se zdržela nápadně déle než jinde. Býval tehdy vyzdoben freskami s olivovými listy, které všechny směřovaly na jedno místo.

zámecká kaple: foto Petr Matura

Domů se pak vrátila paní Markéta ještě jednou, v roce 1639 s vojsky švédského polního maršálka Balnéra. Krátkou dobu panství spravovala, ale švédská okupace nebyla dlouhá. Zámek měla navštívit naposledy ještě v roce 1645 před bitvou u Jankova se svým synem Albrechtem Slavatou. V Kostelci se prý zdržela tři dny. Nejdříve se sháněla po své bývalé služebné, kterou, když přišla, prý radostně objala. Druhý den poslala na zámek žádost lichtenštejnskému hejtmanu Vilému Odkolkovi z Újezda, aby směla navštívit zámek i hrobku své rodiny, což jí bylo povoleno. Paní Salomena se svým synem a s onou Dorotou prošla všecky pokoje, ale v jednom, vyznačeném  na zdi malovaným obrazem, se na chvíli zastavila. Když pak ze zámku vycházela, pošeptala prý poměrně hlasitě svému synovi: „Chvála Pánu Bohu, ještě je vše pohromadě!“ To zaslechla Barbora Svobodová a vypravovala to pak hejtmanovi a dalším lidem. Tak se rozšířila pověst o pokladu. Proč asi pošeptala svému synovi, že je vše na svém místě takovým způsobem, aby to průvodci zaslechli? Zámecký hejtman následně povolal havíře s virgulemi, ale nikde nic nenašli...

V pozdějších dobách pátrali po pokladech mnozí. Od potulného studenta, který byl možná špehem rodiny Smiřických, až po domorodého řemeslníka, kterému prý radili duchové. Ze zámku mělo také vést několik podzemních chodeb. Jedna z nich i na tvrz Tuchoraz.

krypta: foto Petr Matura

Technicky prý v té době nerealizovatelná chodba by musela překonat značně náročný terén s mnohými převýšeními. Jenomže přesně mezi zámkem a tvrzí jsou dodnes zbytky štol, kde ve středověku těžili měděnou rudu. Kam a v jaké hloubce vedly, dnes již těžko někdo zjistí. A  právě Tuchoraz je zmiňovaná i jako jeden z možných úkrytů pokladu Smiřických.

V létě roku 1837 přijeli ke tvrzi dva záhadní cizinci ve velkém bytelném kočáře. Velmi toužili prohlédnout si zbytky tvrze, hlavně zachovalou věž. Žně byly v plném proudu a chyběl čas věnovat se vznešené návštěvě, kterou zajímalo mnohé, ale hovořila s jakýmsi cizím přízvukem. Správce velkostatku jim půjčil klíče a šel po své práci. Konečně proč ne. Věž byla tehdy prázdná a vandalové, kteří by chtěli poškodit fresky na stěnách, tehdy snad ještě neexistovali. Za několik hodin se vsí prořítil oblakem prachu kočár. Klíče cizinci pohodili před branou a beze stop zmizeli směrem k Brodu.

Když správce přišel do tvrze, našel vykopanou díru do zdi. Nic víc. Pokusil se sice tajemné cizince pronásledovat, ale bezvýsledně. Co skrýš obsahovala, nevíme. Byla však malá na to, aby mohla ukrýt vše, co z nepředstavitelného majetku Smiřických nebylo nikdy nalezeno. Kdo byli tajemní cizinci? A je docela možné, že poklady tedy byly nakonec dva – v Tuchorazi a na zámku v Kostelci nad Černými Lesy. Dozvíme se někdy pravdu?

napsal Petr Matura