Míša se ptá:
Je mi 38 let, jsem vdaná, ale jsem vlastně sama. Už čtvrtý rok jsem nemocná , mám chronický únavový syndrom s dalšími komplikacemi. Takže nebýt mé 16leté dcery,tak nezvládám domácnost. Mám náročnou práci v soukromé firmě, jsem lépe ohodnocena než můj manžel. Dříve manžel v dommácnosti hodně pomáhal, teď na to skoro kašle. Vlastně ho chápu co má z nemocné ženské, se kterou nemůže někdy ani souložit, protože mám bolesti, nebo jsem tak unavená, že nevnímám. Ale není to vždycky! Jsou chvíle kdy po něm toužím, ale on je v ten den tak hnusný, štěká po mě, je protivný na naši dceru, nevšímá si mě. Kde jsou ty doby, kdy přišel, pohladil mě, dal mi pusu jen tak se usmál. Kde jsou ty doby, kdy jsem to mohl udělat já jemu, Poslední dobou se vždy odtáhne, nebo něco zabručí. Pusu mi dá jenom když si o ní řeknu. je mi hrozně. Chybí mi jeho pohlazení. Půl dne dokážu normálně fungovat, ale pak přijdu z práce, a jsem grogy. Má naprostou volnost, kromě finanční, tam jsme limitováni příjmm. Jsem ráda, že chodí hodně na volejbal, že si konečně našel kamarády. Někdy jsem dokonce doma raději sama, než se třepat co mu zase přeletí přes noc a co nám bude vyčítat dnes. Má zvláštní způsob komunikace, je úsečný. Já s na to už zvykla.Ale te´d se to mění v opravdové štěkání a napadání, V mojí nemoci mi to nepomáhá, píš mě to ještě více psychicky vyčerpává. Mám dost známých, ale přesto se cítím že jsem sama. Nechci nikoho obtěžovat ufňukaným tématem, jak jsem nespokojená v manželství. Snažím se manžela pochopit, ale pokud se mnou o svých problémech nebo o tom co mu vadí nekomunikuje, jde to celkem těžko. Co mám dělat? Poraďte?
Milá Míšo...
Není pochyb o tom, že by Ti měl ve Tvém stavu muž pomoci. Pomoci pomoci... Na to přecy jeden druhého máte, ne? Pomoci si, když to ten druhý potřebuje - ne tehdy, když je vše v pořádku... To k němu. Nevidí to? Že potřebuješ NĚJAKOU pomoc? Ať je jakákoliv. První krok je ten, že to rozpozná, že je něco potřeba udělat. Když to nepozná sám - asi mu musíš naťuknout. Více či méně. Požádat. Poprosit...? Na vše Tvá šestnáctiletá dcera přecy nemá ještě. Zejména po stránce duševní. Řešit to. Začít řešit spolu s mužem [ne s dcerou] kterého pošleš dnes v klidu na volejbal... To není řešení podle mě. Udělat první krok by jste měli vy dva, dospělí... V Tvém povídání jej nevidím, ten krok. Ani od něj - ale ani od Tebe...
Teď k Tobe. Tím, že neděláš - dle mého názoru - sama se sebou, se svým zdravím, způsobem života tolik, co bys měla - svého chlapa určitě k sobě nevrátíš, nepřitáhneš zpátky... Chronický únavový syndrom je medicínská diagnóza. Určitě vážnější než rýma. Nepíšeš, jestli ji léčíš, případně jak. Já se tedy budu hrát na to, že ano. Ale ne pořádně, čtouc Tvůj způsob života. Věřím však, že i když je nemoc chronická, že s ní nechceš být celý život. Nejsem lékař, o této nemoci taky vím jen jako laik... Troufnu si jen říci, že styl života, který vedeš dnes nevede k jejímu vyléčení (spíše naopak?)- tedy eliminaci Tvých problému. Jak zdravotních - tak následně trablů s manželem. Pokud se má něco změnit ve vašem společném životě - určitě se musí začít „dělat něco" s nějakou příčinou... Jedna bude Tvé zdraví, je evidentní určitě ne jen mě. Další v jeho přístupu ke svým partnerským závazkům. Tedy zejména pomoci, když to ten druhý nezvládá v nějakém směru. Být mu oporou. Z toho, že mu nemůžeš „posloužit" v posteli se určitě neobviňuj... Ve stavu jakém jsi by proto měl mít určitě pochopení... Neomlouvej jej. I když jej máš evidentně ráda.
Chceš však aby to bylo tak i nadále? Předpokládám, že ne. Začněte NĚCO s tím dělat. Ať je to cokoliv... Rozhovor společný říci si vše do očí je dobrý začátek. My muži jsme hodně často slaboši v situacích vyžadujících pochopení druhého, empatii apod. Prostě náročných situacích... Řekněme, že se raději zdekujeme - než je řešit. Přímo jasně, rovně. (Tedy mimo business a věci světové, to nám jde...) Ale v Tvém, vašem případu jinou cestu nevidím - jen ji řešit spolu. Jste přecy „jendo tělo", snad „jedna duše"... Alespoň ve vážných chvílích... Súpoléháte na sebe... nebo by jste měli alespoň. Tak si to ukažte. Podělte se se svými trápeními, problémy... Řekněte na rovinu co vás trápí. Proč to tak je... Hledejte možnosti, východiska, změny... 16letou dceru doporučuji v tu chvíli poslat na víkend k babičce aby jste na to měli čas... Na argumenty, emoce. Jsou tam, možná jsou potlačeny u obou, vypadá to téměř na „tichou domácnost". Zdánlivě dle mého názoru. Oba to v sobě dusíte? Zadusíte? Ne. Tudy cesta nevede?
Na rozdíl od mého parťáka, co Ti už odpověděl, si nemyslím, že nutně musí mít Tvůj manžel milenku... A když, tak je to jen flirt ze zoufalství, z bezmoci... Který zmizne hned, jak se dostanete opět na společnou kolej... Ale problém určitě má. Stejný problém, co máš i ty... VÁŠ SPOLEČNÝ PROBLÉM... Už moc mluvím a opakuji se. Kdybych měl tu moc sám, tak si vás posadím ke stolu a nepustím, dokud si to všechno neřeknete. Co bude pak - to však můžete uvidět až vy dva, když se tím samy propracujete. Například u toho stolu...
Držím palce Míšo...
