Rozhovor: „Můj svár. Moje vizitka,“ říká 23letá svářečka, která miluje svou práci, rodinu, rybaření a Annu Boleynovou

Mladá, usměvavá a energická Kateřina Valentová byla před rozhovorem prý velmi nervózní. Tak nervózní, že z toho byli nervózní i všichni kolem. A pak se ukázalo proč. Má totiž natolik pečlivou a sebekritickou povahu, že potřebuje, aby bylo všechno perfektní jako dobře namazaný stroj. Stejně jako na svářečské dílně. Ale když nervozita konečně opadla (asi za 2 minuty), odtajnila Kateřina jaké je to být ve 23 letech svářečkou a ženou, která se nebojí pracovat s muži jako se sobě rovnými.

Jak se taková mladá žena dostane k tomu být svářečkou?

Na práci svářečky jsem narazila díky inzerátu v novinách, kam jsem poslala životopis. Asi za týden mi volali, že mám šanci a že to vypadá dobře. V případě zájmu mě čekal měsíc svářečského kurzu. Neměla jsem v oboru vůbec žádné zkušenosti, a proto jsem se nejvíc bála toho, že nebudu mít mezi ostatními šanci. Abych si práci mohla lépe představit, prosila jsem tenkrát na personálním, jestli bych se nemohla přímo na svařovnu přijít podívat. A tam jsem se trochu vyděsila. Vlastně trošku víc. Netrvalo dlouho a za 14 dní jsem šla na kurz.

Podle čeho vás tedy nakonec vybrali?

To by mě taky zajímalo! Neměla jsem zkušenosti, ale na druhou stranu na inzerátu stálo VHODNÉ I PRO ŽENY, a nebyla tam vypsaná jiná kritéria, která bych měla splňovat. Tak jsem trošičku doufala a trochu se bála, aby to klaplo. Když jsem práci dostala, hned jsem volala příteli a celé rodině. Byla jsem šťastná a oni nadšení.

Jak vypadá takový kurz sváření?

Kurz se dělil na sváření a technologii. Každé dva dny jsme dělali něco jiného, a když to někomu nešlo, tak jsme se zase vrátili zpět, aby se to naučil. Byla tam perfektní spolupráce, na 100% se nám věnovali. Kurz absolvovalo 13 lidí a já tam byla jediná žena.

Jak na vás ostatní účastníci – muži na kurzu jako na jedinou ženu koukali?

Byli docela překvapení. Měla jsem obavy, jak budou reagovat, jestli mě budou brát vážně, nebo si budou myslet, že jsem tam jen na okrasu. Chtěla jsem, aby mě přijali. Stačilo však pár dní a vše se srovnalo. Všichni z party viděli, že pracuji pečlivě a snažím se to dělat pořádně, i když třeba něčemu nerozumím. Když poznali, že to vážně myslím, tak mě hned přijali mezi sebe.

Pracují s vámi ještě nějaké ženy?

Ano, jen jedna na protisměně, paní Blanka. Na svařovně jsme celkem dvě.

Jak se na sváření dívají třeba vaše kamarádky? Nechtěly by to také zkusit?

Moje kamarádky by do toho určitě nešly. Vadila by jim špína, která k tomu patří. Taky asi i hluk, když se brousí a také to tam upřímně moc nevoní…Výpary ze svářeček, nebo z broušení… Co se týče ovzduší, je to prostě náročnější. Mě špína ani hluk nevadí, já to beru jako poctivou profesi. V tom překážku nevidím.

Nebála jste se sváření jako oboru, jež může být náročný a nebezpečný?

Já jsem si tohle nepřipouštěla, ale vzpomínám, jak se o mě báli strejda s tetou, kteří mi sice celou dobu fandili, ale měli své pochybnosti. Mysleli si, že vydržím tak měsíc a pak mě to přestane bavit. A nepřestalo. Přiznávám, že práce je celkem fyzicky náročná. Já sama dělám spíše drobnější a lehčí práce ,ale také mám občas docela potíže.

Co se týče nářadí a mechaniky, mám problémy akorát s bruskou. Ta spíš ovládá mě, než já jí.  Na to bych asi taky potřebovala speciální kurz!

Jak dlouho ve firmě KASPER KOVO s.r.o. pracujete?

V září jsem byla na kurzu a v říjnu 2013 jsem nastoupila.  Pořád je co se učit.  Práce svářečky je hodně o pečlivosti.

Čím jste chtěla být jako malá?

To si nepamatuji, ale když jsem byla o trošku větší, tak mě zaujala architektura, nebo archeologie. A taky si vzpomínám, že když jsem se koukala na televizi, tak jsem toužila být Xenou. Bojovnicí.

A později na škole? Přitahovaly vás mužské obory už tehdy?

Já jsem se vyučila na kuchařku, ale moc mě to nechytlo. Zkraje se mi to líbilo, protože moje babička výborně vaří a je také vyučená kuchařka. Jenže mě to tak dobře jako jí prostě nešlo, takže mě to brzy pustilo. Další problém byl navíc při hledání práce. Všude mi řekli, že budu nejprve loupat zeleninu a mýt nádobí a to já jsem s dokončenou školou s maturitou dělat nechtěla. Čekat až se dopracuji k vaření, mě asi odradilo nejvíc.

Baví vás vaše práce, měnila byste?

Baví a od pana Kaspera (zakladatel a vlastník rodinného podniku KASPER GROUP) „mě nedostane ani stádo koní“ . Jsem tady spokojená, nemám tomu zatím opravdu co vytknout. Byla jsem velmi ráda, že mi pan Kasper dal příležitost. Není lehké dnes sehnat dobrou práci u dobrého zaměstnavatele.

Jak se pozná dobrý zaměstnavatel?

Za prvé vám dá šanci a věří ve vás. A nekončí to jen tím, že vás přijme. Stará se dál, zda se cítíte při práci dobře a jak si stojíte v pracovním kolektivu. Za mnou třeba několikrát pan Kasper přišel a ptal se mě, jak mi práce jde a jak si stojím. To vás opravdu povzbudí. Legrační bylo, když jsem byla šťastná, že v sobotu dostanu přesčas a všichni se mi smáli, že jestli považuji za štěstí vstávat ve 2 ráno, tak jsem blázen!

Jak vás vnímají vaši kolegové - muži? Jak s nimi vycházíte? Svět kovů je přeci jen považován za mužský svět…

Slýchávám, že jsou prý rádi, když s nimi pracuji, protože jsem na dílně zřejmě určitým zpestřením. Zároveň mě berou jako rovného kolegu. Když si nevím s něčím rady, třeba s nákresem, broušením, nebo se svářením, tak mi vždycky ochotně přijdou pomoct.

Je proces za zlepšením dlouhou cestou?

Určitě. Když jsem nastoupila, měla jsem v období zkušební doby po tři měsíce opatrovníka, který mi radil. Když jsem nevěděla jak nastavit svářečku, nebo jak přesně udělat svár, tak jsem za ním šla a on mi to vysvětlil, nebo ukázal. Co uplynula zkušební doba, už to začalo být jen na mě. Samozřejmě mi kolegové pomáhají doteď, ale za zodpovědnost za odvedenou práci ručím já.

Cítíte, že se jako svářečka zlepšujete?

Já si myslím, že ano. Můj svár. Moje vizitka. Já jsem velmi pečlivá. Chlapi říkají, že mě to do roka přejde, ale mě asi ne. Nechci tvrdit, že moji kolegové nejsou pečliví, ale pro ně je to daleko větší rutina.

Je v této branži možný kariérní postup?

Kolegové mě s tím straší. Prý můžu být svářeč a pak třeba i mistr. Já bych to nechtěla, baví mě tohle. Mistr kontroluje halu, sleduje svářeče při práci, sepisuje zakázky, rozděluje práci… Spíš tu práci zařizuje, než jí vykonává. A to by mě nebavilo. To není pro mě. Já potřebuji pohyb.

Jaké má tato práce plusy a mínusy?

Hlavní plus vidím v tom, že je to pro mne výborná zkušenost, protože tenhle obor se rozhodně neztratí. Máme také perfektní kolektiv, našla jsem si tam spoustu nových přátel. Někteří kolegové jsou stejně staří i mladší, tak si rozumíme. Ale já bych si na druhou stranu rozuměla i se staršími, kdyby nebyli nějací rasové!

První mínus byl, že tato profese výrazně namáhá oči, hlavně ze začátku. První měsíc mě při sváření hrozně bolely. Proto nosíme svářečskou kuklu, kde si můžete nastavit ztmavení sklíčka, což taky pomáhá, ale pro začátečníka je to stejně boj. Moje oči si už přivykly, nemám s tím dnes větší problémy. Další malou nepříjemností jsou létající jiskřičky.  Když sváříte, padají vám na ruce a na nohy drobné žhavé kuličky, které vám mohou způsobit menší ranky, či drobné popáleniny.

Musíte se přeci před jiskřením chránit? Existují nějaké rady, tipy?

Já svářím přes bundu a svářečskou kuklu. Ještě můžete používat speciální návleky, ale ty jsou pro mne celkem těžké, nezvedla bych v nich tak dobře ruce, protože jsou z kůže a navíc je v nich hrozné teplo. Bunda je dobrá, ale i přes ni vás to občas zasáhne.

A bolí to hodně?

Spíš to malinko štípne a jizvy potom vypadají skoro jako pihy, než úplně zmizí. Nijak mi to v osobním životě nepřekáží. Po měsíci už jsem s tím vlastně neměla problém. Myslím, že spoustě lidí by to vyhovovat nemuselo, ale já to prostě nevnímám. Horší je, když vám to spadne třeba do boty! Nevíte co dělat dřív.

Co bylo pro vás tou největší pracovní nebo osobní výzvou?

Já jsem docela nervák a k tomu ještě pečlivá. Možná až přehnaně pečlivá. Jsem totiž narozená ve znamení panny, a když mi něco nejde, tak se hrozně rozčílím. To se pak musím projít po hale, abych se uklidnila, protože jinak by všechno lítalo kolem .

Jde se u vás v práci pro slovo daleko? Jak jsou na tom muži, když se vztekají, drží se před vámi?

Drží se, ale někdy to samozřejmě nejde! Když ovšem vybouchnou,jeden z nich řekne: „Ježíš, chovej se slušně, když je tady slečna!“

Myslíte, že vaším příchodem se atmosféra na dílně změnila?

Mě přijdou všichni přirození. Já tedy nevím, jak se chovali před tím, ale asi na tom něco může být…

Jak se dívá váš přítel na to, že jste se stala svářečkou?

Myslím, že je pyšný. Někdy se tím totiž i chlubí. Vlastně celá moje rodina mě v tom podporuje. A za to jsem moc vděčná.

Znáte film Flashdance? To spojení mě nemohlo nenapadnout.

Film Flashdance jsem viděla jen jednou a zaznamenala jeden malý rozdíl. Ta slečna, co tančí a zároveň sváří, sváří elektrodou, což je něco úplně jiného. Já svářím „COčkem“

A jak se vám film líbil, je hodně odkloněný od reality?

No, myslím, že nejzajímavější je na tom ten tanec…

A vy sama tančíte?

To už je hodně dávno. Po zranění kotníku jsem toho nechala. Tančila jsem hip-hop, nic takového jako Flashdance!

Co vás baví ve volném čase?

Mám dva koníčky. Prvním je čtení knih. Zajímám se o Annu Boleynovou, což je historická postava z období Tudorovců, neboli druhá žena Jindřicha VIII. a ten druhý je rybaření.

Lovíte ryby? To opět není příliš ženské hobby…

Rybařím rok díky příteli. Teď si dělám zrovna papíry. Na ryby chodíme společně, to on mě to naučil. Přítel chtěl,abych na ryby jezdila s ním; a mně se to hrozně zalíbilo. Zamilovala jsem se. Beru rybaření jako relaxaci, člověk si u toho odpočine. Mým největším úlovkem byl zatím 60 cm kapr, kterého jsem hned zase pustila, protože já ryby pouštím.

Vy asi nejíte ryby…spousty rybářů je vlastně ani neochutná.

Ne! To je jako s houbaři. Mnoho z nich houby ve skutečnosti také nejí.

Vraťme se ještě ke knihám. Proč zrovna Anna Boleynová?

Inspiruje mě. Byla svá a šla si pevně za tím, co chtěla. I když měla velké překážky, docílila toho být královnou. Byla sebevědomá a hrdá a kvůli tomu jí obdivuji. Bohužel na to potom také krutě doplatila.

Co byste na závěr vzkázala vaším budoucím nástupkyním?

Já bych byla nejradši, kdyby tam žádná nepřišla, protože ti chlapi jsou prostě moji! A já je nedám. Jen žádnou konkurenci! Ne, dělám si legraci. Vzkázala bych, ať se toho nebojí a že je to úžasná zkušenost. Sice možná není pro každou, ale těm, kdo ji zkusí, může dát směr.

Tak a nakonec to nejzajímavější… Co vás vlastně na sváření tak fascinuje?

Že to dělám a že po sobě něco zanechávám a chci, aby to bylo perfektní. Jsem na sebe velmi kritická. Na této práci totiž necháváte stopu, kterou nedělá jen stroj. Je to ruční práce. Je to produkt člověka a jak jsem řekla…Můj svár. Moje vizitka.

Foto Miloš Šálek