Strašení Bílé paní na Telči

Ještě ve 12. století byly v místech, kde dnes stojí Perla Moravy - město Telč, hluboké temné hvozdy, jimiž prostupovaly jen kupecké stezky. Avšak již ve 13. století počali v těchto končinách stavět své příbytky první osadníci. O dalším osudu Telče i hradu, však historické prameny mlčí. Až l.p. 1334 se o nich zmiňuje Karel IV. ve svých pamětech. L.p. 1339 pak český král Jan Lucemburský (otec Karla IV) směnil Telčské panství za Bánov s Oldřichem z Hradce. Jeho syn Jindřich III. starší nechal po roce 1377 vystavět na severozápadě města gotický vodní hrad. V držení pánů z Hradce bylo telčské panství až do roku l.p. 1604, kdy vymřeli po meči. Pak přechází Telč do rukou Slavatů přes Lucii Otýlii z Hradce, provdanou za Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka. Za třicetileté války l.p. 1645 obsadili Telč Švédové. Po vymření rodu Slavatů získal jejich jmění rod Podstatský-Lichtenštejnů a Telčský zámek vlastnili až do roku 1945, kdy jej zabavil stát.

Mýlky v pověstech o Bílé paní

Pověsti o Bílé paní, jež se zjevovala na sídlech pánů z Růže, tedy pánů z Hradce a z Rožmberka, byly postupem času mylně připsány nejslovutnější Bílé paní - Perchtě z Rožmberka. Na počátku byla mýlka historika Balbína. Ten když se v třeboňském archivu obeznámil s nešťastným údělem Perchty z Rožmberka, spojil jej s osudem Markéty z Hardegga - manželky Jindřicha I. z Hradce. Avšak v době, kdy podle Balbína měla paní Perchta z Rožmberka pobývat na Jindřichově Hradci, žila se svým mužem Janem z Lichtenštejna na Mikulově.

Svým dílem k mýlce přispěl i původ obou rodů, jež pochází z krve jihočeských Vítkovů, tedy pánů z Růže. Avšak páni z Hradce měli ve svém erbu zlatou růži v modrém poli, zatímco Rožmberkové červenou pětilistou růži na stříbrném poli. Ke spřádání mylných pověsti tak přispěla nejen zmínka, že se Bílá paní zjevovala na všech sídlech pánů z růže (jako posel dobrých či zlých zpráv), ale i obyčej zváti Bílou paní Perchtou. K dalšímu pochybení pak došlo, když byly přiřknuty k hradům či zámkům, kam nepříslušely.

Pověst o Bílé paní na zámku v Telči, jenž náležel ke statkům pánů z Hradce je toho nepochybným důkazem. Zde je Perchtě z Rožmberka v některých pověstech mylně připsán bohulibý skutek Bílé paní z Jindřichova Hradce (Markéty z Hardegga), a to tradice vaření sladké kaše pro chudinu. A dokonce je původ této tradice přenesen z Jindřichova Hradce na Telč. Svědectví podává i závěť Adama I. z Hradce, jenž ve své závěti, sepsané l.p. 1529, píše o rozdávání sladké kaše chudým na jindřichohradeckém zámku o Zeleném čtvrtku. Pravdou je, že tento obyčej se z Jindřichova Hradce přenesl i na některá jiná sídla pánů z Hradce, např. právě na Telč. Ovšem zde se Bílá paní zjevovala, aby pouze dohlížela na jeho dodržování. A nebyla to Perchta, ale Markéta z Hardegga, jež po smrti svého manžela Jindřicha I. z Hradce vstoupila do krumlovského kláštera klarisek, a tak byla již za svého života nazývána bílou paní pro své bílé řeholní roucho.

Jak Bílá paní dala švédskému vojevůdci za vyučenou

Ke konci třicetileté války, kdy Telčský zámek patřil rodu Slavatů, vtrhli l.p. 1645 Švédové s vojevůdcem Torstensonem na Moravu a jejich kořistí se stala i Telč. A kde jinde by se kořistníci zabydleli než na zámku. Správce, služebnictvo i čeládka museli dobyvatelům býti po vůli. I sklonili bezmocně hřbety a podrobili se nepříteli. Když však nastal čas tradičního vaření kaše pro chudé, chtěl správce dodržet obyčej a požádal Torstensona, aby mu povolil navařit kaši. Doufal, že u vojevůdce najde trocha toho slitování s chudými v zemi, jež je už 27 let pustošena a drancována katolickými i protestantskými vojsky. Od Torstensona se však dočkal nejen posměchu, ale dokonce se na něj i obořil, že nebude nadarmo vydávat tolary na vaření kaše pro chudé, anžto lépe je využije pro své vojáky. Záhy po té počaly se dít prapodivné věci na Telči.

Vždy o půlnoci začal kdosi tropit nesmírný povyk, jenž se rozléhal po celém zámku. Z kuchyně se ozývalo řinčení hrnců, ze zbrojnice třeskot šavlí, palašů i halaparten. Okna i dveře se skřípotem samy otvíraly a zavíraly. Svíce i louče sami zažehávaly a zase zhasínaly. Hlídky pokaždé vyhlásily poplach, ale nikdy se nenalezla nijaká příčina, proč se tak děje. Půlnoční povyk se opakoval každou půlnoc. Torstenson ani vojáci nemohli spát, ale nevěděli, co si počít. Až sedmého dne zjevila se v Torstensonově komnatě Bílá paní a zahrozila mu prstem, pak teprve vojevůdce pochopil, jaký prohřešek spáchal. Druhý den ráno dal ihned příkaz, aby byla navařena sladká kaše pro chudé a od té doby byl na Telči v noci klid.