Jak si lidé nadávají? A proč?

Proč se ženám nadává přízvisky samic domácích zvířat, a to převážně drůbežích – slepice, husa, méně často krůta anebo kačena, ze savců asi bezkonkurenčně vede kráva, ani koza však nezůstává nepovšimnuta. Co mají společného ženy a zmíněná zvěř? Pokud to vnímám dobře, je to především domnělý nedostatek inteligence. Slepice, husy a kachny jsou vnímány jako jasně hloupé, nikdo neoceňuje jejich trpělivost při sezení na vejcích a při péči o mláďata, starostlivost kvočen, bdělost hus, které hlídají stavení lépe než pes, užitečnost krávy a kozy, o vajíčkách nemluvě.

Jejich partneři, kohouti a býci, jsou naopak jasně spojováni se svojí sexuální výkonností hodnocenou jednoznačně pozitivně. Kastrací tuto atraktivitu ztrácejí, když z býka se stává vůl a z kohouta dnes již archaický kapoun. Specifické postavení má brav. Svině je nadávka jak vyšitá, ale nemíní se tím, že osoba, které tak nadáváme, je hloupá. Spíše tak vyjadřujeme pochybnosti o jejích morálně-volních vlastnostech a tudíž tak můžeme nadávat jak ženám, tak mužům, což je by třeba u husy bylo spíše komické. Svině, ty skutečné, jsou také skvělými matkami, ale bývají i nebezpečné a zákeřné, ne trpělivé a hodné. Prase je prase, použitelné rovněž univerzálně. Kanec – platí totéž co o kohoutovi, možná ještě víc. Podobně hřebec. Kupodivu klisny (kobyly) z panteonu nadávek vypadly. Beran je vnímán jako tvrdohlavý a ovce jako trpělivá, slouží spíše jako přirovnání, než jako nadávka.

Co z tohoto krátkého exkursu vyplývá? Používání svého jména jako nadávky se dočkala ta zvířátka, která se nejobětavěji starají o svoje potomstvo a poskytují ostatním bez odporu nějaký užitek, tj. slepice, husa, kachna, kráva, koza. Jako by „starat se o druhé“ a „být jim užitečný“ a „být trpělivý“ znamenalo rovnou i „být hloupý“. Otevřeně to takto nikdo asi definovat nebude, svět nadávek, hluboce zakotvený v našem nitru, však hovoří jasně.

Kde ovšem hledat odpověď na otázku, proč jsou právě tyto vlastnosti, „starat se o druhé“, „být jim užitečný“, „být trpělivý“ tak podvědomě deklasovány? Snad proto, že bývají obecně považovány „typicky ženské“ a ženy, „typicky mírné a trpělivé“, nedokázaly u mužů vybojovat větší vážnost? A když se navenek takto projeví muž, dostane se mu přízviska „bačkora“, měkká, poddajná a – opět ženského rodu.

Už víte, jaké vlastnosti náš svět neocení, a které naopak považuje za žádoucí? Až se to jednou změní, nebude už slovo slepice ani kráva urážlivé. Vážně však pochybují, že se toho kdokoliv z nás dožije.

Jitka Lenková/reedice