Po propuštění do domácího léčení byla ráda. Nic víc, nic míň. Nebyla veselá, ani smutná, veškeré emoce ji opustily. Zatvrdila se, že na sobě nebude nechávat nic znát. Zakázala si sebemenší náznak úsměvu, či snad vzteku nebo trpitelství. Kdyby se bývala mohla vidět tak, jak ji viděli všichni ostatní, ubohou lidskou trosku, která den ode dne ztrácí veškerý zájem, zájem o svůj vlastní život! Za měsíc a půl strávený doma se propadla nejhlouběji, jak jen jí to zákeřnost nemoci dovolila. Teď nemluvím o výraznějším poklesu fyzické hmotnosti, to už by v téhle fázi ani nebylo možné, ale o naprostém vyčerpání psychických sil.

Její den se skládal z počítání hodin, minut a vteřin, které jí zbývají do dalšího jídla. Matka nezklamala a s pečlivostí jí servírovala jídlo šestkrát denně. Dohlížela jen nepatrně, aby dceři nepůsobila další traumata. Jedla poctivě, sama přesvědčená o tom, že jí jídlo chutná, což bylo v nastalé situaci celkem paradoxní. Nicméně čekala na každou vzácnou příležitost, kdy se bude moct nepozorovaně hýbat. Stačilo, když matka odešla na nákup, vysypat koš nebo byla chvíli v jiné místnosti. Cvičila zkrátka všude, kde se dalo. Začala trávit stále více času v koupelně a na záchodě – ne, nikdy nezvracela, jen se snažila cvičit na těch absolutně nejabsurdnějších místech. Využívala i dobu, kdy šli rodiče spát. Když ji jednou přistihli při tajném nočním cvičení, byl to pro ně mnohem větší šok než pro ni. Potvrdilo se jim totiž jen to, před čím je varovali lékaři – že v tomhle období už nikdo z nich sám na nemoc nestačí.

Přišly Vánoce – první a poslední Vánoce s anorexií. Už se nedokázala tvářit lhostejně. Vánoce vždycky milovala a těšila se na ně. Teď ale pociťovala pravý opak. Byla by radši, kdyby nebyly. Všichni jsou o Vánocích šťastní, jen ona nemůže. Nepustili ji skoro ani na nákup dárků. Ona už prostě nic nemůže, nemůže normálně žít, bylo by lepší, kdyby nežila. Nedokázala se smířit s faktem, že je neustále sledována, kontrolována, že ztratila veškerou volnost a svobodu v rozhodování, že s ní jednají jako s bláznem. Na jedné straně se litovala, to hlavně když vzpomínala na to, jak krásné a bezstarostné bývaly Vánoce, když byla malá. Na straně druhé se nenáviděla, nenáviděla své tělo, své chování, celou svou osobnost a začala přemýšlet o tom, jak se asi vedle ní musí cítit rodiče a kolik příkoří jim působí. Zklamala jejich důvěru. Sužovala ji naprosto bezvýchodná úzkost... K Vánocům si přála umřít.

Na ty Vánoce už do smrti nezapomene. Dodnes v ní vyvolávají děsivé vzpomínky a nemůže věřit tomu, že si tenkrát přála umřít. Přelom roku se ale stal i přelomem v její nemoci. Konečně jí došlo, že ne s nimi, ale s ní je něco v nepořádku. Věděla také, že sama už nemá sílu se vzchopit, že ji musí někdo podržet. Ke své lékařce šla s bytostným přáním, aby ji poslala do nemocnice. Ač to zní jakkoli překvapivě, přiznala si, že sama nad sebou ztratila kontrolu a že už takhle nemůže, a hlavně nechce dál žít. Chtěla se z toho konečně dostat, zbavit se toho čehosi, co jí ztrpčuje život. Tak učinila první zásadní krok k uzdravení. A splnilo se jí vánoční přání – po Novém roce nastoupila podruhé do nemocnice.

předchozí díly si můžete přečíst ZDE a ZDE a ZDE

zdroj článku: NeKultura.cz