Pokroucený systém ?

Není tedy divu, že mne, v tomto znamení narozenou, nenechá žádná nepravost klidnou. A tak když se začala znovu propírat kauza Jan Kanyza a StB, docela spontánně a lidsky jsem napsala paní Kanyzové, že jejímu manželovi držím palce při dokazování své neviny, tím spíše, že "důkazy", které média předložila veřejnosti, mě příliš nepřesvědčily. Jako odpověď jsem obdržela tyto řádky: "... paní Čiháková, ani nevíte, s jakou radostí jsem manželovi přečetla Váš e-mail. Děkuji Vám moc, za sebe i za něho. Oba doufáme, že pravda ještě vyjde najevo, ale to je v tuto chvíli jen povzdech...." Žofie Kanyzová. K dopisu bylo přiloženo následující prohlášení:

Prohlášení Žofie Kanyzové, ženy Jana Kanyzy

Od roku 1990 dělám přísedící u Městského soudu v Praze, přibližně jednu kauzu za měsíc. Nedovedu si představit, že bych přistoupila na to, aby proběhlo jednání, kdy se nedostaví jedna strana u tak celospolečensky sledované kauzy, která se navíc týká vyrovnání se společnosti s minulostí. Nechápu, proč jednání nebylo odročeno. Nedovedu si představit, že bych na základě vyslechnutí jediného svědka, a zároveň „spoluautora“ svazku na Jana Kanyzu, člověka, který přišel obhajovat svou práci, práci v zločinecké organizaci, a který byl u Městského soudu shledán jako naprosto nedůvěryhodný, a na základě „nové“ dohledané skutečnosti Ministerstva vnitra, že se Kanyza na předvolání dostavil i do konspiračního bytu, klidně podepsala a vynesla rozsudek. Rozsudek u Vrchního soudu, proti němuž není možné odvolání.

Co si o tom myslet? Co si myslet o novinářích, kteří uveřejňují části „zápisků estébáka“, které můj muž označil za nepravdivé, a které tak před čtenáři vytvářejí nepravdivý pohled na jeho jednání. Novinář nemůže jen jednostranně citovat ze zápisů obžalovaného a tím vytvářet dojem, že jsou pravdivé.

Co si myslet o historicích, kteří neustále opakují obecné nesmysly stylu „soudy neumí se svazky zacházet“. Historici se mají hlavně zabývat tou skutečností, že v seznamech StB je potřeba udělat pořádek. Že nelze udělat rovnítko mezi lidmi, kteří měli tu smůlu, že si je StB vybralo a těmi, kteří donášeli, často i za peníze!

Historikům, kteří si nedají ani tu práci, aby porovnali svazky jedněch „autorů“ a nevšimli si, že používají stále stejný slovník a výrazy, že zápisy se často shodují, jen jména se mění. Historikům, kteří se nenamáhají zachytit výpovědi žijících svědků a kteří hlavně nemají vlastnost opravdového historika, a to je přesnost. Jak může historik oznámit novinářům, že svazek Jana Kanyzy má 200 listů a že se tedy už podle počtu listů jedná o čilou spolupráci, a pak se ukáže, že svazek Jana Kanyzy má 99 stran čili 50 listů.

To, že v celém svazku není jediný podpis mého muže, jediná z jeho údajně psaných zpráv, asi nehraje žádnou roli. Je tam, pravda, jeden často citovaný list, který mu byl po mnohahodinovém nátlaku částečně nadiktován, který ale nakonec, i přes výhružky, můj muž odmítl podepsat.

Ale to nejdůležitější je, že v celém svazku není nic, co by mohlo vést k domněnce, že spolupracoval a že nějakou osobu poškodil.

Často, když mluvíme o minulosti, mluvíme o pokrouceném systému, ale jaký systém máme teď?

Po přečterní tohoto prohlášení jsem se, s laskavým svolením autorky, rozhodla dát možnost vyjádřit se k této záležitosti i ostatním.