ANN GRANGER: VRAŽDA MEZI NÁMI

Čtvrtý případ Meredith Mitchellové a Alana Markbyho ...

Eric Schuhmacher, bývalý švýcarský hokejista, se rozhodl přestavět Springwood Hall, ležící kousek od historického města Bamford, v moderní elegantní hotel s restaurací. Proti jeho úmyslu se však bouří místní obyvatelé. Je pravděpodobné, že slavnostní otevření hotelu neproběhne úplně hladce, avšak nikdo nepočítá s tím, že dojde k tak hrůzné události – k vraždě ženy, jejíž tělo je nalezeno přímo ve sklepě přestavěné budovy.

Váz., 304 stran, 219 Kč

Ukázka z knihy:

„Můžu na slovíčko, pane?“

„Je to naléhavé?“ Vrchní inspektor Alan Markby dál mířil ke schodišti vedoucímu k jeho kanceláři, aniž zvolnil krok.

Policistka Jonesová se však nenechala odbýt. „Ano, pane, myslím, že je!“

Zastavil se. Patřila mezi členy policejního sboru, jejichž úsudku si vážil. „Tak ven s tím. Stručně.“

„Vrátil se,“ prohlásila Jonesová klidně. „Ten čmuchal, který se vloni potloukal kolem škol a snažil se odvést nějaké dítě.“

„Opravdu?“ Markby se zachmuřil. „Velmi správně, Jonesová. Je to důležité!“

V seznamech zadržených osob se objevovali nebo byli vyšetřováni různí zvrhlíci, a to víceméně každý den v týdnu na většině policejních stanic. Počínaje pomatenými fantasty, exhibicionisty a lidmi oplzle šeptajícími do telefonu – soucit vzbuzujícími mentálně postiženými nebo přímo duševně nemocnými – až po osoby uchylující se k pornografii a dalším ohavným zvrácenostem.

Ti, kteří se zajímají o nezletilé, jsou obzvlášť nebezpeční. Než někdo nahlásí jejich činnost, často se v oblasti pohybují nějakou dobu. Číhají u školních bran nebo hřišť a vyhlížejí si osamělé děti. Nebo autem projíždějí ulicemi, nabízejí školákům, že je svezou, či se je dokonce snaží vtáhnout do vozu. Pro každého policistu je to noční můra, která až příliš často končí nalezeným mrtvým tělíčkem a zdrcenou rodinou.

Minulý rok nahlásili vyděšení rodiče muže, který postával poblíž vchodů do škol a pozoroval děti při hře v parku. Tenhle nebyl tak rafinovaný, aby jezdil autem. Chodil pěšky a podle popisu to byl špinavý vandrák kolem padesátky s prořídlými vlasy, v džínách a modré nylonové bundě s červenými a bílými proužky na rukávech. Dvakrát svědci tvrdili, že s sebou vláčel starou brašnu, která se dá koupit v armádních výprodejích, takže usuzovali, že se jen horko těžko protlouká.

Navzdory usilovnému pátrání, které následovalo, ho nenašli. Ale zřejmě ho aspoň vyplašili, protože se nějakou dobu neukázal. Předali jeho popis policejním sborům v sousedství a domnívali se, že ho viděli naposled. Očividně to tak nebylo.

„Volal nám ředitel školy U krále Karla.“ Jonesová pokynula k zápisníku. „Myslí si, že je to stejný tulák. Pořád nosí modrou bundu s proužky, i když je teď mnohem špinavější. Navíc si ještě pořídil kšiltovku. S několika dětmi mluvil – vykládal jim staré báchorky o tom, aby se šly podívat na štěňata, ale pak se v dohledu objevila něčí maminka a on utekl. Paní Mayhewová to oznámila učiteli ve škole. Kromě toho…“

Jonesová obrátila stránku v notesu. „Dnes ráno volal jeden z místních farmářů, že na svém pozemku objevil provizorní přístřešek, něco jako úkryt, v němž nedávno někdo bydlel. Normálně by to přešel bez povšimnutí – po venkově se potlouká spousta lidí. Ale ke dveřím přišel žebrat cizí muž a farmářově manželce, která s ním mluvila, se vůbec nelíbil. Prý vypadal, jako by chtěl něco ukrást, a když se objevila, předstíral, že je žebrák. Popsala ho jako vandráka středního věku, špinavého, zarostlého, oblečeného ve velmi špinavé umaštěné modré bundě s proužky na rukávech. Zdá se, že jde o stejného muže, pane.“

„K čertu!“ ulevil si Markby procítěně. „Dobře. Ať ho všichni strážníci hledají a nahlásí cokoli, co by s ním mohlo souviset. Vemte si to na starost, Jonesová. Povězte seržantu Harrisovi, že chci, aby před vyučováním stál před každou základní školou policista. A radši znovu uspořádáme školní besedu, kde si s dětmi někdo promluví a varuje je před neznámými lidmi. Taky je potřeba zajít na farmu a prohlédnout ten přístřešek, skrýš, nebo co to vlastně je. Obvolejte ostatní farmáře a požádejte je, ať mají oči otevřené. A obraťte se na ředitelství, aby prověřili známé sexuální delikventy, jestli tam nemají někoho, kdo odpovídá vašemu popisu.“

„Doufám, že toho lumpa chytíme!“ utrousila Jonesová. „Škoda že jsme ho minule nenašli!“

„Hlavně abychom se k němu dostali dřív, než něco provede. Na druhou stranu ho nechceme vyděsit, aby jako posledně utekl dřív, než ho chňapneme. Tentokrát ho musím dostat!“

Vyběhl nahoru po schodech a vtrhl do své kanceláře, kde přistihl seržanta Pearce, jak si čte fotbalové stránky místních novin.

„Nemáš co dělat?“ zeptal se uhlazeně.

Pearce vyskočil a chvatně složil noviny. „To ne, pane… ale v tuhle chvilku je tu celkem klid.“

„Doufejme, že to tak zůstane. Právě jsem viděl Jonesovou a říkala mi, že ten chlap, co obtěžoval děti, se vrátil! Obávám se, že asi nemůžeme doufat v pokojný víkend!“ Markby přešel k oknu a pohlédl na oblohu.

„Chcete pracovat na zahrádce, pane?“

„Ne, půjdu se podívat na otevření hotelu Springwood Hall. Výjimečně ve svátečních šatech.“

„To by se mi taky líbilo,“ poznamenal Pearce toužebně.

„Vlastně nejsem na takové akce moc vysazený. Ale zhruba před týdnem jsem ve městě narazil na Schuhmachera. Před lety jsme se krátce stýkali, ale myslel jsem si, že na mě zapomněl, a neobtěžoval jsem se, abych se mu připomínal. Jenže mě pozdravil jako dávno ztraceného syna a vtiskl mi do ruky dvě pozvánky na slavnostní otevření.“

„Dvě…,“ zamumlal Pearce.

„Jednu pro mě a druhou pro dámu, kterou budu chtít vzít s sebou. I kdybych měl bůhvíjakou fantazii, ty do té kategorie nepatříš.“

„Ne, pane.“ Pearce se zakřenil. „Takže na tu slávu přijede z Londýna vaše přítelkyně z ministerstva zahraničí, slečna Mitchellová?“

„Ano.“

Po pravdě řečeno se Markby cítil trochu provinile. Nebyl k Meredith po telefonu úplně upřímný. Bylo snadné pozvat ji na slavnostní otevření Springwood Hall. Měl však složitější problém, který s ní nechtěl řešit po drátě a hodlal ho probrat osobně. Ne v sobotu, samozřejmě. To budou jíst, pít a veselit se na Erikův účet. Nechá to na neděli, až bude klid, pokud to ovšem policejní povinnosti dovolí!

Pearce, který stále pokračoval v rozhovoru, právě říkal: „Prý tu starou barabiznu změnili k nepoznání!“

„Eric se radil s Merlem, tím kunsthistorikem, co má vlastní televizní pořad na čtvrtém kanálu. Neviděl jsi ho náhodou?“

„Moc se na čtyřku nedívám,“ přiznal Pearce. „Ale vzpomínám si, jak ta ruina vypadala. Jako vystřižená z hororu. Plno věžiček a kamenných hlav…“ Zamračil se. „Mám dojem, že v místním plátku o změnách něco psali. Zdejší spolek hlasitě protestoval…“

„Myslíš Společnost pro záchranu historického Bamfordu?“ zeptal se Markby.

„Nikdy mě nenapadlo, že by byl Bamford historický,“ poznamenal Pearce.

To ani není, prolétlo Markbymu hlavou. Nijak zjevně. Přinejmenším se nenacházel v turistických průvodcích, za což byl Markby vděčný. Ale staré domy a hlavní třída se daly označit za přitažlivé, pokud člověk pominul moderní průčelí obchodů a upřel pohled na fasádu horních podlaží z období královny Anny. Markby měl Bamford rád. Proto vytrvale odmítal veškeré pokusy o přeložení, přestože by ho čekala lepší a možná i zajímavější práce.

Ano, byl v tom háček… Proto si chtěl s Meredith promluvit a vyslechnout její mínění.

Přestože by řada lidí tvrdila, že zaměstnané ženě na vysokém postu jde hlavně o kariéru, Meredith zastávala názor, že spokojenost člověka v zaměstnání závisí i na drobnostech. Vzácně se v ní snoubily rozum s citem a uvědomovala si, co Bamford pro Markbyho znamená. Přál si, aby k poklidnému venkovskému městečku cítila totéž a přistěhovala se tam, ale zřejmě neexistovala šance vypudit ji z jejího bytu. Koneckonců dennodenně docházela do Whitehallu, takže pro ni bydlení v Londýně bylo mnohem výhodnější.

Na Alana Markbyho vyvíjeli nadřízení tlak, aby skončil na bamfordské stanici a nechal se přeložit na rušnější místo, odkud by časem možná postoupil až na velitelství. Vedl si velmi dobře, byl služebně starší. Dopředu a výš, takové byly ambice druhých. Markby však zavile odolával.

Vše to držel v naprosté tajnosti. Pokud mohl soudit, tak na veřejnost žádná narážka na případný převrat v jeho životě nepronikla. Když se objevil na stanici, nevrhali po sobě kolegové významné pohledy. Policistka Jonesová, nezdolné děvče pro všechno, neorganizovala, aspoň podle jeho názoru, žádnou sbírku na dárek na rozloučenou. Pearce, který se pokradmu opět vrátil k pročítání sportovních stránek, vypadal nevinně a trochu natvrdle, což však byl klamný dojem, neboť to byl mimořádně bystrý mladík. Nepřítomný výraz, který často zastřel seržantův obličej, však měl jisté výhody a v minulosti už ukonejšil pár nicnetušících padouchů k osudné lehkomyslnosti. Pearce toužil po povýšení a bezpochyby se ho jednoho dne dočká. Ale jemu, Markbymu, se líbilo být tím, čím je – vrchním inspektorem, který má na starost malé pododdělení ve starém, byť neromantickém venkovském městečku. Netoužil po změně. Tedy aspoň v této oblasti života.

Jediná změna, kterou si opravdu přál, se týkala jeho vztahu s Meredith, jenže to bohužel nebylo na pořadu dne.

„Ten dům mi vždycky naháněl hrůzu,“ poznamenal Pearce. „Připadalo mi, že když tam otevřete skříň, vypadne z ní mrtvola.“

Markby se odvrátil od okna a upřel na něj ocelový pohled. „Díky, ale to je to poslední, co chci, zvlášť pokud tam budu oblečený jako tučňák se skleničkou v ruce.“

„Bude to skvělý mejdan!“ prohlásil Pearce, který sice nečetl společenské rubriky, ale jakmile se někde schylovalo k dobré zábavě, vždycky to věděl.

„Ano, bude to nezapomenutelný večer.“

Tara Moss: Fetiš

Úspěšný thriller australské modelky ...

Makedde Vanderwallová, modelka a studentka soudní psychologie, přijíždí z pracovních důvodů do Austrálie. Chce se tu setkat se svou kamarádkou z dětství, která pracuje rovněž jako modelka. Poté co se Mak rozhodne Catherine vyhledat, se však dozvídá, že kamarádka byla brutálně zavražděna. Ve snaze najít jejího vraha se setkává s detektivem Andym Flynnem. Jak dalece může věřit cynickému policistovi? Makedde, stále více zapletená do celého případu, netuší, že i ona se stala předmětem posedlosti sadistického psychopata.

Váz., 296 stran, 209 Kč

Ukázka z knihy:

Měla obuty střevíčky na tenkých jehlových podpatcích. Lesklé, černé a podle poslední módy. Tenké řemínky se jí zařezávaly do bledých štíhlých kotníků a podpatky vyťukávaly na zimním chodníku rytmus osamělých kroků. Snažil se zachytit melodii, kterou boty vyklepávaly. Přitahovala jej. Byla vábivá, jako když krysař začne hrát na svou píšťalu..

Klap, klap, klap...

Zvolna projel kolem ní a pozoroval dívku hladovýma očima dravce. Byla mladá, s havraními vlasy a svůdnou krátkou černou sukní, odhalující štíhlé nohy bez punčoch. Zimní bunda jí sahala ke stehnům, ale rozhodně nestačila na to, aby jí nohy zahřála. Viděl, jak dívce naskakuje na promodralé pokožce husí kůže.

Klap, klap...

Znovu kolem ní projel o několik minut později. Ulice byla takřka liduprázdná, ale ona si stále vůbec nevšimla jeho přítomnosti. Místo toho pokračovala dál v pouti, směřující bůhvíkam. V její hezké tváři se zračilo odhodlání.

Šla sama.

Ztracená.

Na nebi nad ní visely hrozivě vyhlížející mraky plné deště. Neměla deštník. Jak daleko asi dojde, až se obloha pustí do pláče? Ne, docela určitě nebude chtít zmoknout. A nepochybně ji už bolí nohy. Zdálo se nevyhnutelné, že ho bude potřebovat.

Trpělivě pozoroval, jak dívka vytahuje z těžké tašky, kterou nesla přes rameno, mapu. Černé a jako hedvábí jemné vlasy jí spadly do obličeje, když mapu roztáhla a snažila se zorientovat ve složité pavučině ulic, cest a silnic. Samým soustředěním přimhouřila oči. Když se nakonec nebe opravdu protrhlo a začalo ji sprchovat studenými kapkami, vrhla na nízko visící mraky podrážděný pohled. Pak se rozhlédla po ulici ve snaze najít nějaký úkryt. Nikde nablízku ale nestálo taxi a nebyla zde ani telefonní budka, otevřená kavárna či krámek někde na rohu. Vůbec nic.

Déšť zesílil.

Klap...

Dívka znovu vyrazila vpřed a přidala na své bezcílné pouti do kroku. Černá taška se jí houpala na ramenou a mapu nesla vztekle zmuchlanou v ruce. Dešťové kapky vyznačovaly kluzké třpytivé cestičky na dívčiných hebkých, hladce vyholených nohou.

Dojel až k ní.

Teď je ta správná chvíle.

Stáhl okénko. „Nepotřebujete něco?“ zeptal se. „Vypadáte, jako byste se tady ztratila.“

„Jsem v pořádku,“ odvětila dívka a přelétla nervózním pohledem ulici. Mluvila s cizím přízvukem, jako Američanka nebo snad Kanaďanka.

„Určitě? Tohle není zrovna bezpečná oblast, abyste tady chodila sama.“ Pohlédl na hodinky tak, aby si toho všimla. „Manželka mne čeká na večeři, ale klidně můžu obětovat pár minut, abych vás hodil, kam potřebujete.“ Na levém prsteníčku se mu zaleskl zlatý kroužek. Leštil jej zvlášť pro takové příležitosti, jako byla tahle.

Její oči se na krátký okamžik zastavily na prstýnku. „Ne, to ne... Myslím, že nic nepotřebuju...“ Měla nádhernou tvář. Mladou a až trýznivě dokonalou. Bledá pleť jí zrůžověla námahou a nyní z ní vyzařovalo teplo jako z porcelánové lampy. „Víte, kde je Cleveland Street?“ zeptala se.

„Ale ne... Nedá se říct, že by to bylo právě za rohem. Tady jsme na Philip Street. Pojďte, ukážu vám to na té vaší mapě.“ Kývl na ni, aby k němu přistoupila blíž. Dívka udělala několik pomalých kroků a sklonila se k okénku na straně spolujezdce. Ucítil vůni sladkého potu mladého těla. Její tvář se nyní leskla ani ne třicet centimetrů od jeho.

„Tak se pojďte alespoň na chvilku schovat. Jste celá mokrá.“ Otevřel jí dveře auta u sedadla spolucestujícího.

Ustoupila a pohlédla na otevřené dveře vozu. Ve tváři se jí objevil nejistý výraz. Okamžik stála nehnutě a on v duchu odhadoval, zda přijme jeho pomoc. Povzbudivě se usmál. Nedával najevo netrpělivost, aby dívku nevyplašil, ale pak, když se jí dešťové kapky dál koulely po čele, pokrčila neznámá rameny a vklouzla na suché sedadlo vedle řidiče.

Vypadala, že se jí ulevilo, když našla úkryt před deštěm. Podala mu mapu a v přátelském úsměvu předvedla bílé dokonalé zuby. Dveře vozu na své straně však nechala otevřené, jednu nohu měla stále vystrčenou ven a dotýkala se jí mokrého chodníku.

Odtrhl od ní pohled. „Teď jsme tady,“ ukázal prstem na mapě. „A vy se potřebujete dostat na Cleveland Street, která je zde. Nejprve musíte jít tudy a potom...“

Její vůně ho přemohla. Ten medově sladký, vlhký pach po pižmu, přicházející z míst mezi jejíma nohama. Cítil, jak se tep dívčina srdce zvolnil. V jeho společnosti se uklidnila. Věřila mu. Mluvil dál a dál a on jí otcovským tónem vše vysvětloval. Na mapě se to zdálo nekonečně daleko a rovněž jeho slova se ji snažila přesvědčit, že se jedná o nesmírně dlouhou cestu.

Ve skutečnosti by to byla jen docela krátká procházka.

Noc pokryla město neproniknutelným, inkoustově temným příkrovem. Mraky se zbavily nákladu deště a odtáhly kamsi pryč. Ospalé ulice se mokře leskly, zatímco jimi tiše projížděla jeho dodávka. S očima upřenýma do tmy zamířil na rozlehlé osamělé parkoviště. Zhasl světla a zajel na parkovací místo, které si vybral pod vysokými fíkovníky s převislými větvemi.

Jeho nádherná dívka za ním občas zasténala, když se během jízdy tu a tam probrala k vědomí. Vytáhl rukavice a natáhl si je. Poté, co se přesvědčil, že jsou dveře na obou stranách zamčeny, se k ní obrátil. Opatrně stáhl těžký závěs oddělující kabinu od zadní části dodávky. Rozsvítil akumulátorem napájenou lampu a několikrát zamrkal, než si jeho oči zvykly na světlo. Tlustá černá deka sklouzla během jízdy na dívčin žaludek. Ruce dosud držela strnule nad hlavou, zápěstí zajištěné v poutech upevněných na stěně kabiny. Její tělo leželo na podlaze dodávky. Jemná světle modrá pletená blůzka byla potřísněna krvavými skvrnami. Stejné skvrny zářily podél linie jejích vlasů. Na bledém krku jí vystupovalo mateřské znaménko velikosti slunéčka sedmitečného. Oči měla zpola otevřené, plné slaných slz rozmazávajících řasenku. Znovu zasténala a trochu se posunula.

Netečný k jejím slzám a plačtivým pokusům o odpor sáhl po svém náčiní. Bude jí muset nasadit roubík. Od chvíle, kdy ji udeřil, sice byla zticha, jenže teď by mohla začít dělat hluk, a ani na tomhle osamělém místě to nehodlal riskovat. Dívčiny oči sledovaly jeho pohyb, zatímco se blížil s roubíkem ke tváři. A pak se rozšířily při pohledu na červenou gumovou kouli a dlouhý kožený řemínek. Začínala přicházet plně k vědomí. Načasování se mu dokonale podařilo. Už dávno ztratil zájem o oběti, které jsou v bezvědomí.

„Všechno bude v pořádku, já ti neublížím,“ zalhal. Nemělo smysl ji ještě více zneklidnit, dokud nebude všechno zajištěno.

Oběma rukama rozevřel dívčiny čelisti a zatlačil jí do úst gumový míček. Dívčiny vodnaté oči se proměnily v obrovské talíře. V jejím pohledu se zračil šok a snažila se ze sebe vypravit zvuky vyjadřující přidušený protest. Přitáhl jí kožený řemínek kolem hlavy a vzadu utáhl na přezku. Prsty se dotkl lepkavé krve kanoucí z dívčina temene.

Jednou se určitě dočká vlastní zvukotěsné místnosti. Jak ho jenom všechny tyhle reakce a veškeré výkřiky vzrušovaly... Zatím se ale musel bez podobného luxusu obejít.

Spoutaná dívka s roubíkem v ústech se pustila s překvapující silou do boje. Rychle jí roztáhl nohy a zatlačil jednou rukou v rukavici na čelist. Zavřela oči a vydala tlumený sten. Po tváři se jí řinuly slzy. Vzlykala a tělo se jí chvělo. Cítil, jak se jej zmocňuje stále sílící vzrušení. Strhl z ní pokrývku. Maličká ňadra se chvěla pod tenkou blůzkou, Minisukni měla vyhrnutou kolem boků. Černé střevíčky ale dosud zůstaly na svém místě na dívčiných elegantních nohou.

Stáhl jí pravou botu. Nádherné. Dokonalé. Měla úžasně hladké a jemně tvarované prsty na nohou. Zmocnila se jej slast. Znovu jí střevíček nazul. Užíval si ten pohled tím více, že nyní věděl, jak úžasné prstíky se v botě ukrývají. Sáhl po noži a vrátil se s ním ke své poslední kořisti. Dívka krvácela, ale byla při vědomí. Její modré oči se opět rozšířily v návalu divoké paniky. Jediným dlouhým, nádherným pohybem rozřízl od pasu až ke krku její tenkou blůzku. Měla pod ní jednoduchou krémově zbarvenou podprsenku. Uřízl prostřední přezku, podprsenka se rozevřela a vystavila jeho pohledu dívčina bledá ňadra. Pak rozřízl její sukni i bavlněné kalhotky a všechno poskládal společně s ostatními dívčinými svršky na úhlednou hromádku vedle ní.

Nyní ji měl pro sebe zcela nahou.

Imunní vůči jejím tlumeným prosbám a nyní již záplavě zoufalých slz pokračoval dál.

Za úsvitu se muž rozhodl, že je čas, aby z parkoviště odjel. Ačkoli nezamhouřil ani na chvíli oči, nebyl vůbec unavený. Seděl vedle tichého těla a cítil se klidný a plný sil. Zvědavě se pustil do prohlížení dívčiných věcí, než se jich zbaví. Otevřel velkou černou tašku, kterou nesla s sebou, a našel v něm těžkou knihu formátu asi pětadvacetkrát třicet centimetrů. Bylo to album modelky. Prolistoval je. Fotografie uvnitř ukazovaly dívku v několika decentních a neškodných pózách: jak se usmívá, jde nebo stojí. Připadaly mu nudné. Našel rovněž peněženku s kanadským cestovním pasem. A pak ještě adresář a pomačkaný dopis adresovaný na jméno „Catherine Gerberová“. Rozložil dopis a dal se do čtení:

Milá Cat,

opravdu se moc těším, až Tě uvidím. Šest měsíců bez Tebe je fakt moc dlouhá doba. Děkuji Ti, že ses vrátila na pohřeb mojí maminky. Taky by Tě tady chtěla mít. Vždycky říkala, že jsi její třetí dcera. Pochybuju, že bych to bez Tebe vůbec přežila. Taky táta byl rád, že jsi s námi byla.

Ale už dost depresí! Jak už jsem Ti říkala do telefonu, přiletím ve čtvrtek ráno v 7.45 linkou Japan Airlines JL771 z Tokia. Pokud nebudeš doma, až přijedu, nezapomeň mi někde nechat klíč. Agentura si mne už na pátek zamluvila na focení v La Perouse. Vysvětluj jim něco o únavě z časovém posunu! Díky, že mne necháš u sebe. Máme si toho mnoho co říct. Brzy na viděnou...

Navždy tvoje nejlepší kamarádka

Mak

Na rtech muže se mihl náznak úsměvu. Tohle by byl hezký suvenýr. Prohledal ještě peněženku, ale nic nevzbudilo jeho zájem, dokud neobjevil přihrádku s fotografiemi. Dívka s rodinou, dívka s jakýmsi mužem, dívka s jakousi blondýnou.

Zahleděl se jako přimrazený na jeden snímek.

Dívka s jakousi blondýnou.

Byla úžasná. Vysoká, s nádhernými hustými platinovými vlasy, které jí v kaskádách splývaly na ramena. Kdo to je? Fotografie vypadala, jako kdyby byla pořízena v nějakém cizím městě. Obrátil obrázek a spatřil rozmazaný text: Já a Mak v senzačním Mnichově!

Ohromeně se zahleděl na fotku a pak ji zamilovaně uložil do vlastní peněženky hned vedle snímku své matky.

Znovu si přečetl dopis.

La Perouse.

Ne, tohle není daleko.

Vzal dopis i adresář a obojí zasunul do vlastní náprsní kapsy. Pak sebral dívčiny šaty a nacpal je do velkého pytle na odpadky. Když byl se vším hotov, usadil se na místo řidiče a nikým nespatřen vyrazil do jasného svěžího jitra.