1437. Probuzení

Probuzení 

Muže jsem poznala  který mne okouzlil, on vůbec netušil,

že zvuky a tóny  tím ve mne naladil,

kůži jak samet  a krásnou tvář,

já  nad ní vnímala, tajemnou svatozář,

v očích měl dojetí o tom chci vyprávět,

o tom chci vyprávět,  ale až v zápětí. 

Samotou  zrazená od lidí vzdálená,

věřit jsem nechtěla,  že on je žhář,

že  to co jsem viděla, nebyla  svatozář,

ten muž  mně k vytáčkám a pochybám  přinutí,

a hloubce  v duši cítím,  že nebude vyhnutí,

tuším že pravdu mám a že se nemýlím,

budu se muset zas, jen do svých snů uchýlit. 
 

Nežádal o nic,  ale přál by si vše,

a o tom co bude nenechal rozhodnout výlučně  mne,

a aniž  by tušil,  že ztrácí  statut muže,

zapomněl,  že žena se získává - když  ji muž  dává růže,

že vykoupit  zradu   pak  znovu  pomohou,

vzájemná  souznění,  mocněná pokorou. 

Té  ženě nestačí  jen jeho majestát,

vždyť  touží po něze,

a to i za cenu, za cenu  největších  ztrát,

bytostně  cítí,  že láska v něm skomírá,

a  ona se domnívá,   že on  vše  předstírá. 

Cítí,  že zapomněl  jak  ženám se dvořit má,

a toto je důvod,  proč se ho musí  vzdát,

bolest  a  samotu  už nechce  znát,

a  z touhy po lásce,  už nehodlá   umírat. 

Zklamáním  zrazená a  plná  dojetí ví,

že se zachrání,  jen v cizím objetí,

v lásce je  bezbranná, ke lži ji  dohání,

lásky se musí zříct, i za cenu zklamání. 
 

Nechce  si nalhávat, že už je na čase,

samotou zabitá,

touží  jen po kráse. 

Chce  mu jen díky vzdát, že chtěla   znovu žít,

a že on byl ten, kdo ji  to umožnil,

vidět svět očima  Bohů a Králů,

a přitom nevnímat   pozemskou chválu,

toužit  a milovat  a  hvězd se dotýkat,

vyloučit všední dny,  nevidět chrámy, lidem se vymykat,

a vpít se  celičká, do vášně  milování. 

Netouží  po pravdě  od lidí co všechno ví,

bývá v ní nepravda, jenž  často tak pravdivě zní,

chce  jen svůj zámek mít  z obláčků mámení,

a v něm se zalykat,  po touze z vábení,

v milostném objetí že rozum není,

chce  se jen oddávat,  kouzlům a snění. 

Nahradit ztrácení  a opít  ji  může,

vzájemné  souznění  a jedna růže,

že růže trní má  a že ji  zraní,

v obavách odmítá to  jeho milování. 

Ve tmě  se touhy  i slzy v polštářích  ztrácí,

protože láska, se jen zas láskou  a na  oplátku  vrací,

hluboko v duši  vzdálenou touhu cítí,

a pak už  jen,  jen to pozemské  bytí. 

Netouží  po zvucích kostelních zvonů,

pohrdá  strohostí a chce  ji nahradit  vnímáním tónů,

ztrácet a nalézat  bude ji  milejší,

hledat a prohrávat,  tou  láskou  vezdejší. 

Nemohu  vyslovit, že chci být s Tebou,

něhou Tě  dotýkat,  závrať  si připouštět,  srdce své  odmykat,

vždyť  v žití Tvém pozemském  i vášně  zebou,

ústa mám semknutá a stydím  se nahotou,

říkat Ti vyznání,  když stále odcházíš  za tou svou samotou. 
 
Jak mohu odmítat  přízeň všech Bohů,

za lásku platit chci, jen tím čím mohu,

vím,  že se rouhám  těm všem mým zakletím,

láska však křídla má, a vím že odletí. 

Nemohu obelhat Tebe i sebe,

ze lží si stvořit svět  a nechtít nebe,

k lásce mám nadání a  proto věřím,

že dojdu k poznání,  až k  nebeským  dveřím. 

Přijmi mé přátelství a jeho sílu,

výměnou  za  zlobu a mějme víru,

že rajské zvuky  varhan  nebeských,

sešle nám Bůh,  zas v  příštích přátelstvích. 

Až  touhy a vůně  na cestách  potkáme,

věřím,  že  doteky i  jejich vábení  poznáme,

a  až se údery  rozezní  ze zvonů věží,

že  lásku  v nich uslyším, v to pevně věřím.