Rozhovor s autorkou pohádek Boženou Šimkovou: Čeština je jako dýchání čistého vzduchu

Královna původních českých pohádek neměla život jako z pohádky. V období normalizace nemohla dlouhých dvacet let publikovat, a proto i její nejproslulejší dílo, slavný večerníček Krkonošské pohádky, nese cizí podpis.

Kdy jste u sebe zaznamenala první zájem o literaturu?

Můj strýček, který bydlel společně s naší rodinou na statku v Levínské Olešnici, mi v dětství vyprávěl pohádku, která začínala těmito slovy: „V Habrovickém mlýně nedaleko Úpice žil vodník jako doma…“ Jeho synové si jej později dobírali, protože jim pohádky nikdy nevyprávěl, zatímco mně ano. Trvala jsem na tom, že pohádka musí začínat vždycky týmiž slovy ve stejném pořadí. Strýček mě občas pokoušel, slovíčka prohazoval, ale já jsem tvrdohlavě vyžadovala stejný začátek… V naší rodině jsme nikdy žádné knihy neměli, kromě Pečírkova Národního kalendáře, který kupovala babička. Když jsem později chodila do dívčí měšťanské školy v Nové Pace, kupovala jsem si v papírnictví sešitky s verneovkami, v té době jsem hltala Tajuplný ostrov. Korunu padesát, kterou jsem od rodičů dostávala na polévku a rohlík, jsem za jídlo nikdy neutratila, ale šetřila, abych si mohla koupit právě své oblíbené sešitky. Také jsem už ve třinácti letech přečetla všechny svazky v Obecní knihovně. Mou nejoblíbenější knihou bylo Jiráskovo Temno a postava Tomáše Machovce, který hrál na lesní roh. Ten je dodnes mým nejoblíbenějším hudebním nástrojem.

Váš první literární pokus na sebe nenechal dlouho čekat…

Ve třinácti letech jsem se pokusila napsat první divadelní hru o legionářích, tři bratři z maminčiny strany totiž sloužili v legiích. O čtyři roky později, na gymnáziu, jsem dostala od profesora češtiny dr. Machytky za úkol napsat divadelní hru. Zdramatizovala jsem pohádku Jak Jaromil k štěstí přišel od své oblíbené autorky Boženy Němcové. Hra byla nastudována školním divadelním spolkem a u publika sklidila velký úspěch. Později byla také vydána knižně Svazáckým nakladatelstvím. Pan profesor měl i velkou zásluhu na tom, že jsem odešla studovat humanitní obor na Karlovu Univerzitu do Prahy. Svěřila jsem se mu s tím, že rodiče  nechtějí ani slyšet, abych studovala na vysoké škole. Pan profesor tehdy zašel za mým tatínkem a přesvědčil ho, že jsem talent, který se rodí jednou za padesát let, a že se ve světě neztratím. Vesnice dokáže být velmi krutá a trestá každou odlišnost, za níž bylo  považováno i to, když se dívka rozhodla studovat na vysoké škole. Protože na venkově byl profesor  vždy velkou  autoritou, můj tatínek nakonec svolil, abych studovala na Filologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. I když sousedky říkaly, že Praha je Babylón a že se vrátím s „outěžkem…“ Už během studií jsem začala překládat z ruštiny a psát recenzní posudky na knihy pro nakladatelství Naše vojsko, pět sezón jsem pracovala jako dramaturg v Divadle Jiřího Wolkera, později jsem spolupracovala s Českým Rozhlasem a Českou televizí.

Není tajemstvím, že jste v období normalizace nemohla publikovat pod svým jménem, a že jste se podepisovala jmény svých přátel, zejména Zdenky Podhrázské, která byla uvedena i jako autorka slavného večerníčku Krkonošská pohádka. Co se tehdy přihodilo?

Svůj ortel jsem si podepsala, když jsem v roce 1968 na shromáždění zaměstnanců vydavatelství Naše vojsko, kde jsem tenkrát pracovala jako redaktorka, veřejně vystoupila proti podplukovníkovi, který označil všechny umělce za bandu intelektuálů, která převléká kabáty. Zeptala jsem se, kdo převléká kabáty, a ocitovala tři různé výroky Gustava Husáka o vpádu sovětských vojsk do Československa, které se od sebe v malém časovém rozpětí podstatně lišily: „Je to tragédie,“ řekl poprvé, později hovořil o nedorozumění a nakonec označil okupaci Československa za bratrskou pomoc. Z Našeho vojska jsem odešla sama, nečekala jsem, až mě vyhodí. Ocitla jsem se na černé listině a v oboru jsem byla nezaměstnatelná. Přesto jsem někde musela pracovat, kdo tehdy neměl razítko v občance, že je zaměstnaný, mohl vyfasovat dva roky natvrdo. A to byla moje největší obava – abych nebyla uvězněna. Moje maminka nesla velmi těžce období kolektivizace v padesátých letech, kdy nám JZD zabavilo grunt a dobytek, dřela od tří ráno do devíti večer v kravíně, takovou zprávu by neunesla. Z toho důvodu jsem také neemigrovala, i když mi přátelé nabízeli pomoc. Nemohla jsem to mamince udělat, navíc by mi chyběla čeština, která je pro mě jako dýchání čistého vzduchu, a také bych nesnesla pocit, že už nikdy neuvidím „naše hora,“ milované Krkonoše. A tak jsem se podílela na budování stanice zastávky metra Náměstí Míru, později jsem pracovala jako ostraha v Mezinárodní automobilové dopravě, kde jsem často  sloužila od pátku do pondělí v jednom kuse. Ironií osudu bylo, že jsem u sebe dokonce nosila služební zbraň – já, nepřítel socialistického režimu!

Jak vznikly pohádky o původu řemesel Chytrému napověz, které nedávno vydalo nakladatelství Motto?

V České televizi jsem spolupracovala se Štěpánkou Haničincovou na populárních dětských pořadech, pro které jsem napsala několik písniček. Součástí pořadu byla i pásma o starých  řemeslech a tenkrát  vznikl námět pro tyto pohádky.

Co chystáte v nejbližší době?

Kromě toho, že musím sehnat vánoční dárky pro čtrnáct členů své rozsáhlé rodiny, chystám původní pohádku a dramatizaci pohádky (jak jinak) Boženy Němcové Neohrožený Mikeš, obojí pro rozhlas. Budova Českého Rozhlasu je nejen pro mě, ale pro celý český národ symbolická, vždyť se na jeho půdě odehrávaly ty nejvýznamnější boje o svobodu. Když jsem do této budovy v 60.letech poprvé vstoupila jako autorka, zažívala jsem pocit hrdosti, v té době byl rozhlas stále ještě nejvýznamnějším sdělovacím prostředkem.

Božena Šimková se narodila 3. 2. 1935 ve Studenci, dětství prožila v Levínské Olešnici, vísce v Podkrkonoší. Kraj dětství později výrazně ovlivnil autorčinu tvorbu. V roce 1958 promovala na Filologické fakultě Univerzity Karlovy. Působila jako redaktorka, divadelní dramaturgyně a současně spolupracovala s vysíláním pro děti v rozhlase i televizi.
Koncem 60. let byla už zavedenou autorkou. Po roce 1968, po veřejné kritice vpádu okupačních vojsk na území Československa, měla zákaz publikovat. Přesto psala scénáře, divadelní a rozhlasové hry a pohádky, podepsané jmény svých přátel. V letech 1974–1986 vznikl na základě scénáře Boženy Šimkové slavný večerníček Krkonošská pohádka. Božena Šimková je také autorkou dvou detektivek: O mrtvých jen dobře (zfilmováno v roce 1985) a Svatba bez příbuzenstva (Motto, 2003), která získala v roce 2004 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román roku, udělovanou Asociací autorů detektivní a dobrodružné literatury. V nakladatelství Motto byly publikovány tyto pohádkové knihy Boženy Šimkové: Anče a Kuba mají Kubíčka (2005), Pohádky z obrazovky (2006) a Chytrému napověz (2010).

Božena Šimková má dosud na svém tvůrčím kontě přes 50 her rozhlasových, televizních a divadelních (kromě jedné černé komedie Vila s věcným břemenem píše pohádky), a deset knih, z toho osm je opět zasvěceno původním pohádkám.

Mezi největší koníčky Boženy Šimkové patří opera a klasická hudba, literaturu a divadlo považuje za  studijní materiál.