1566. Snídaně

Snídaně                      

Paprsky sluníčka  derou se pomalu dolů

a milá  společnost, zasedá k hojnému stolu,

pán domu vybízí a radost  mu dělá

že šťastní jsou strávníci,  společnost celá,

v zářících očích  se odráží pohledy toužících párů

tak nějak začíná, snídaně Králů. 

Z vavřínu věnec mu hlavu zdobí

nabízí  poklady a v  srdci se bojí

že nezíská  ženu  v níž našel by lásku

která  by smazala,  na  jeho čele hlubokou  vrásku,

ženu, která by hladila  ty ještě mužné paže

on  by se   krále vzdal,  chtěl by být  páže. 

Nemá  rád samotu   přátelé  přijímá

a oni netuší  že nejvíc ho zajímá

ta, která  po letech  stále ho odmítá

vážná  i veselá,  ta,  která  stále mu uniká. 

Přál by si ukleknout a tím ji pozvednout

prstýnek snubní ji přitom navléknout,

vložit v ni touhu svou  a víru nezlomnou

a tím ji učinit, jen svoji  Královnou. 

Dává  ji návrhy chce aby zůstala

ona však odjíždí, proč je tak nestálá,

tady máš odpověď  a neptej se zdali je pravdivá

vždyť  pravda bývá,  tak často jen zdánlivá,

mám ráda svobodu  a věř mi  nechci se jí  zříkat

oceň  mou upřímnost,  ať nakonec  nemusíš  pykat,

uvěř mi pane můj  příliš mi nabízíš

nestojím o dary, a proto odjíždím. 

Jsou velmi lákavé ty snídaně Králů, ale jen na chvíli,

já  toužím po duze  a  v ní  se   uchýlím,

nechci a neumím vděčná být za dary

i když  jsou nádherné,  nejsou však na hraní.

Vidíš ty rozdíly  které nás dělí?

jsem lhostejná  k bohatství, chci zůstat svou, to rozum mi velí. 
 
 
 

Převleky k snídani  a jiné k smrákání

nudím se u stolu, nutí mně  ke lhaní,

mile se usmívám,  tvářím se důstojně  a všichni  věří

že ta malá blondýnka, jen vodu čeří. 

Věřte mi strávníci  je to jen hraní

jste všichni komičtí, když to své  bohatství svíráte v dlaních,

dneska už  věřím že je tak příjemné

když  potkáte blondýnku,  která  je s úsměvem  tak lehce  přehlédne

ona vás  odmítá a vás to dohání  přemýšlet o sobě,

proč  ona odmítá   ty vámi dávané,  dary tak  nábožné. 

Nevěř můj pane všemu co vidíš

když  dotkneš se duše mé,  zvíš  že se mýlíš,

to co jen vidíš, je pouhá  schránka

a v ní skrývá se   popsaná stránka,

co říkám jedna   je jih tam mnohem víc

nechtěj můj pane,  nechtěj je číst. 

V té schránce ukrývám všechna má tajemství

ztráty i nálezy  jak čas je proměnil, v kouzla  a  bohatství

přísahy,  které se ve křivdy změnily,

vzpomínky na lásky  jak jsem je vnímala, byly či nebyly? 

Nemohu pane můj  nemohu slibovat,

že budu panství Tvá i  jejich   třpyt milovat,

rozum se vemlouvá   ale duše má  křičí: mohla bys chybovat,

a proto  Ti slíbím  jen  toto:,

že vzpomínat budu na snídaně Králů 

a nebudu litovat že  jsem se zřekla,  těch třpytivých sálů.