1596. Samota

Samota           

Chybí  mi svítaní  když slunce vychází

chybí  mi usmání  když bouřky odchází

chybí  mi smrákání a noční  svit měsíce

chybí  mi líbání,  samotu cítím tak velice. 

Chtěla bych od slunce ať příliš  nepálí

chtěla bych samotu vnímat  ale jen z povzdáli

chtěla bych lásce říct že mi chybí

chtěla bych rozum mít,  a nedělat chyby. 

Chyby mne provází celičkým životem

jak je lze omluvit

čím je lze napravit

jak a čím   mohu se   před nimi  zachránit. 

Zachránit před čím?

Zachránit před chladem  sněhových vánic

nevidět křivdy  a  nemyslet na nic?,

jak jen  lze  nevnímat   že po pádu cítím rány

kolem zdí  procházet,  a nevidět brány. 

Že ve zdech je rozhraní,  že brána se zamyká

že meze překročit   je hloupost veliká

to všechno mi v  uších zní od moudrých lidí,  které však neznám,

nechci ty moudrosti obcházet,  jen hledám způsob,  jak zůstat jim věrná. 

Kdo však  mi  odpoví na moje otázky

jak se dá  v životě být   a nevěřit na lásky

čím dají se udržet  když je k nám osud přivádí

a  když se jim vyznáme,  je opět  ten samý zas od nás  odvádí. 

Snad proto nám zůstává to naše snění

snad proto pro to doufáme  že jedenkrát  se všechno změní

že ve dvou se budeme dotýkat měsíce

ve hvězdách vzhlížet se  a ne sami v sobě  nejvíce

že slunce nás v náručích probudí každého rána

vždyť  láskou se otvírá,  do srdcí  brána. 

Jen láska může překročit meze  a otvírat brány zamčené 

jen ona odmyká  zámky, a ze  svých slov,  staví  chrámy vysněné.