Když ráno vylezu rozespalý na balkon mých kamarádů, dívám se přímo na vždy zasněžený Ararat. Samozřejmě nemyslím na výstup, to mi není až tak blízké, proto scházím raději po starém dřevěném schodišti s kuželkovým soustruženým zábradlím dolů do kuchyně.

Zde už mě čeká pestrá snídaně a moje kolegyně sochařka Cvetanka, velmi barvitě a halasně popisujíc náš program na tento nový den.

Do Jerevanu jsem přijel začátkem října, abych tam vytvořil sousoší želviček pro místní zoo. Pozval mě můj arménský kamarád z dob mého studování v Německu. Byl jsem nadšený výzvou podívat se konečně do Arménie, uvidět po třinácti letech Rubena a ještě si zablbnout a udělat zase nějakou věc, která mě chytí za srdce.

První den jsem se trochu rozkoukával, byl jsem v úžasu, jako kdyby tu zamrzly naše sedmdesátá léta a ještě něco trochu víc, všude Lady, Žigulíky, Moskviče, naprostá magie, černě oděná stařena u silnice prodává živého Orla, a hlavně pohled na přes silnici běžící a zdánlivě na provoz nehledící mladé Arménky a vždycky na vysokých jehlových podpatcích.

To všechno ve směsi město a sopečná krajina, sem tam se suchou a divokou žlutou trávou, kde se pasou kozy.

Špatně se tu domlouvám, ale když snažím se řidičovi vysvětlit že se mi tu líbí všechna ta stará auta, ihned pochopím - kouká se na mě jako na blázna. Pro každého normálního chlapa je přece snem sedět za volantem nejnovějšího bavoráka.

Protože se v mé sochařské a šperkařské práci zajímám hodně o drahé a všelijaké kameny, byl jsem se podívat i na místní trh. Nakonec ale genius loci a lidi byli pro mě mnohem zajímavější, než ty kameny.

Jeden den jsem byl vtažen na zápas Arménie versus Makedonie, pohár UEFA. Makedonci byli minimálně o hlavu větší a silnější a působili mnohem sebevědoměji. Nedával jsem Arménům moc šanci. Nakonec Arménský národní tým vyhrál 4:1. Měli prostě větší motivaci, Sergej vedle mě skákal jak o život a já v těch chvílích zapomněl že nemluvím arménsky a začal jsem mu málem rozumět.

A teď zpátky k sochaření: navštívil jsem dva lomy a několik kamenictví a po nezdaru s jedním velkým kamenem, který praskl dříve než ho přivezli, jsem nakonec vybral tři menší kameny: černý, červený a bílý, Z nich jsem potom vyřezal tři želvičky, každou jiného tvaru a v jiném pohybu. Ty jsem propojil čepy a postavil na sebe.

Poslední den byla vernisáž. Bohužel začalo lít jako z konve, takže si mojí sochu nikdo ani pořádně neprohlídl. Nicméně pokud želvy neodplavaly společně s přívalem vody, tak tam snad vydrží dlouho a svoje kolegyně želvy přežijí.