1724. Den mouchy

Den mouchy

Dnes jdu poprvé do školky. Jsem už zase o kousek větší, i když to není moc
vidět. Protože je slavnostní den a také začíná velká škola, kam chodí
maminka a můj bratr Johánek, pomáhá mi tatínek s oblékáním, abychom
nepřišli pozdě. Táju obléká maminka. Nejdříve ji odvedeme do jeslí, potom
půjdeme do Jiráskovy školky, kam budu teď chodit a nakonec tatínek odvede
maminku a bratra do školy.

Mám krásné nové šatičky a kostkované bačkůrky se zapínáním na žebříček s
přezkou. Nesu si je v pytlíku staženém šňůrkou. Spěcháme, maminka táhne za
ruku Johánka a Táju, mě táhne tatínek, ale stále jdeme prý pomalu, i když
my děti skoro utíkáme. Nakonec vezme maminka Táju na ruku. Já škemrám, že
se chci také nést, protože mám krátké nožičky a tak rychle nestačím.
Tatínek mě bere na koně. Hned jde všechno lépe. Johánek poskakuje vedle a
dělá si ze mě legraci, že jsem ještě malá holka, protože školka není škola,
ale já vím své a těším se.

Tatínek se zlobí, že se vrtím a že mě hned sundá, jestli nepřestanu,
protože takhle se nedám nést. Protestuji, že to nedělám schválně, ale že mě
píchá jeho sako a špatně se mi sedí. Tatínek mě tedy nadzvedne a popondá,
ale není to o moc lepší. Půjdu radši sama. Jak mě tatínek sundává, směje se
bráška, že nemám kalhotky. Teď se zlobí maminka na nás oba s tatínkem, že
jsme na ně zapomněli a nevšimli si toho.

Ve školce to bylo podobné, jako v jeslích, jen tam jsou větší děti. Některé
už znám. Je tu kamarád Olda i kamarádka Dáša. Olda mi ukazuje, kam si mám
dát boty a pytlík na bačkory. V šatně máme lavičky a háčky na kabáty
označené obrázky. Smím si některý vybrat. Vybírám si jablíčko, ale to je
již obsazené, tak si vezmu domeček, který je hned vedle.

Hrajeme si, jíme, steleme lehátka na polední klid. Měly bychom spát, ale
daří se to jen některým menším dětem. My ostatní se nudíme, tak si šeptáme
a to se nesmí, tak odpočíváme s listem toaletního papíru na obličeji.
Foukáme do něj tak, aby neuletěl a šeptáme si stejně a běháme na záchod.
Paní učiteky se zlobí, ale dělají, že nás nevidí.

Ani jsem se nenadála a je tu maminka. Jdeme domů. Vyptává se mě na vše a
pozorně mě poslouchá a já povídám o všem, co jsme prožily a prosím, ať
nemusím po obědě spát, že jsem velká. Najednou mi vletěla do pusy moucha.
Honem zavřu pusu, ale opatrně, abych ji nerozmáčkla. Poulím oči na maminku
a nevím,co mám dělat. Spolknout ji nechci. Moucha bzučí a šimrá mě v puse.
Slzí mi oči a nemůžu mluvit, tak bzučím také a ukazuji různě mamince rukama
a posunky, co se vlastně stalo. Trvá to věčně. Maminka se směje a radí mi
otevřít pusu. Nejdříve to nejde, ale nakonec se mi to podaří a moucha je
venku. Jak to, že jsem na to nepřišla sama? Teď už chápu, že být velkým
neznamená přerůst ostatní, ale nacházet rychle nejjednodušší řešení,
protože jsou to ta nejlepší.