Filmová recenze: Největší přání

Jaké je Vaše největší přání?

Jaké je Tvoje největší přání?

A Vy? Co si nejvíce přejete? Dost stěžejní dotaz, který dokáže některé lidi přivést pěkně do rozpaků. Naštěstí větší část oslovovaných neváhala přímo na kameru říci, o čem sní, co si z celého srdce a duše přejí, v co věří. Bez ohledu na vzdělání, lokalitu, rodinné poměry, místo na společenském žebříčku, každý člověk chce milovat a být milován. Chce žít svobodně a v bezpečí. Nicméně každý to formuluje trochu jinak a to je na celém snímku doslova fascinující. 

Jde o velmi působivý dokumentární film Olgy Špátové, vstupující do našich kin 20.září 2012.

Musíte ho vidět! Nejprve jsem tuto větu chtěla zdůraznit hned na začátku, ale intuice mi říkala, že se mnozí z vás asi leknou a stěží budou okamžitě chápat moje nadšení. 

Co mě na nový snímek přivedlo? Jeho název, který mě okamžitě přitáhnul. Byla jsem zvědavá jaká přání mají lidé země, v níž jsem se narodila. Jde hlavně o ty, které vnímám jako novou čerstvou vlnu. Čistou, upřímnou, bez bázně a hany, beze strachu, že se ztrapní tím, že řeknou něco tzv. nepatřičného. Nestydí se, mluví na plnou pusu, občas se zakoktají ve svých myšlenkách, jimž se snaží dát do srozumitelnou a jasnou verbální podobou. 

Je jim sladkých dvacet či třicet plus mínus let, vynikají jasnými pohledy a všeobecně řešeno, se odlišují od lidí generačně starších. Usmívají se. 

Nicméně pojďme se společně podívat na úplný začátek, proč vlastně Olinka začala na dokumentu pracovat. Její táta, klasik českého dokumentu, Jan Špáta /25.10.1932 - 18.8.2006/ natočil stovky jak filmů, tak dokumentů. Mezi jeho nejznámější patří Největší přání I. a Největší přání II. Právě na ně navázala jeho dcera Olga svým Největším přáním.

Je nekonvenčním průřezem českou společností posledních dvaceti let. Uvědomila jsem si, že ač jsou si přání dotázaných velmi podobná, oni sami se od sebe odlišují. Dívám se na nevidomé, vědomé, nevědomé, handicapované, vězně, homosexuály, neonacisty, fanoušky sportovních utkání, ženy s nábojem spíše mužským než ženským, nevyléčitelně nemocné, lidi rozlišných profesí a zaměření. Spoustu z nich zřejmě nemám ve svém životě šanci potkat. Nikdy neříkej nikdy...

V případě neonacistů či vězňů, jsem upřímně ráda, na druhou stranu na setkání s kominicí bych moc ráda přišla. Zdravá přirozená žena, žijící svůj talent! Gratuluji Vám, paní kominice. 

Moc Vám, děkuji, Olgo, za velmi opravdový pohled na naši společnost. Rozesmál mě, stejně tak rozplakal, ale hlavně mi ukázal, že to co si přeji já a v co z celého srdce věřím, je přáním většiny mladých lidí naší země. 

Přeji vám silný divácký zážitek, třeba se poté na lidi kolem sebe budete dívat pozorněji, s větší empatií a hlavně s úsměvem na rtech. 

ČR, SR 2012

Žánr: dokument

Námět, scénář, kamera, režie: Olga Špátová

Hudba: Aleš Březina

Premiéra: 20. září 2012

Zdroj foto:  http://www.aerofilms.cz