Knížka: Jak běžet do kopce

Příklady táhnou – známý fakt, o který netřeba se přít. Zvláště pak, jedná-li se o naše idoly, jedince veřejně známé či dokonce našemu srdci mimořádně blízké. A právě k takovým se bezpochyby řadí jedna z nejpopulárnějších českých hereček Jana Paulová. Bestseller, psaný jejími vlastními zkušenostmi za přítomnosti nejvnitřnějších emocí, se pro mnohé z nás stává prakticko-poetickým návodem, že i v těch nejtěžších životních situacích není nezbytné ztratit víru v sebe sama, a že naše skutečná přání se dříve nebo později zhmotňují. Že kupříkladu ani taková cesta do dalekých Himalájí není o nich náročnější, než ta do svého vlastního nitra. O tom, že je nám této zprostředkované pomoci skutečně velmi třeba, svědčí úplné rozebrání 1.vydání. Dotisk knihy JAK BĚŽET DO KOPCE ve vynikajícím grafickém provedení s příhodně vtipnými ilustracemi Adély Svobodové nabízí nakladatelství Carpe diem.

Úryvek z knihy:

Vždyť vlastně NE je úplně stejné jako ANO. Obojí lze říkat s radostí, obojí lze přijímat s radostí. Jen si musím připustit, že jejich kvalita je stejná. Když si jen vzpomenu, kolik NE mne kdy zranilo … A přitom mi udělalo stejnou službu, možná i větší, než ta zázračná ANO.

OD PLOTNY K EVERESTU

Barevné tečky stanů základního tábora se přibližovaly neuvěřitelně pomalu. Měla jsem mylný dojem, že je ten kopec na dosah, ale nebyl. Ještě čtyři hodiny plahočení měsíční krajinou, kde lidé nemají co dělat, kde ani lístek nevyroste, kde ani pták nezazpívá.

Ještě jeden těžký výstup do pěti a půl tisíce, odměnou je neuvěřitelná podívaná na ty giganty kolem, a pak už jenom sestoupit do Base Campu.

Bouřlivé uvítání jsme odbyli se Standou po cestě a v základním táboře nás přišel pozdravit zbytek expedice. Dva šerpové a lékař výpravy.

Všichni ostatní byli už přes týden ve stěně, pendlujíce mezi výškovými tábory a marně vyhlížejíce slušné počasí …

Dny se daly přežít, přestože jsem měla pořád pocit, že se nemůžu nadechnout. Každý krok v téhle výšce byl vyčerpávající. A nejen ten. Ono se třeba řekne vyčůrat se, ale pro ženskou je to náročný rituál. Copak chlap, ten ze všech těch vrstev vyndá jednoduše to nejdůležitější a bez ztráty důstojnosti a namrzlého zadku vykoná potřebu. Ale co ženská! …

Nevím, čemu člověk může věřit, ale v noci bylo něco kolem minus dvaceti a vlhkost vzduchu mou toleranci k zimě ještě zhoršovala.

Já jsem doposud spala pod stanem jen jednou, a to bylo v páté třídě na pionýrském táboře, odkud jsem psala rodičům tak zoufalé dopisy, že si mě po týdnu odvezli. Takže jsem samozřejmě jako absolutně nezkušená tábornice netušila, že to může být špatnou výbavou. A tak jsem pěkně zticha, stydíce se, že nic nevydržím, klepala kosu.