Vždycky jsem se setkával nějak z povzdálí s tím, že muži opustili své rodiny. Opustili své ženy i děti a šli sobecky tam, kam je srdce táhlo. Vždycky jsem se na takové muže díval s opovržením, protože jsem věřil tomu, že neudělali maximum proto, aby rodinu zachovali.
S mou ženou jsme začínali desátý rok manželství. Neprocházeli jsme krizemi ani většími problémy. Byli jsme stabilní čtyřčlenná rodina, která držela pospolu. Dvě malé děti jsme zvládali s přehledem a na obzoru nebyly žádné problémy. Já jsem svou rodinu hravě a nadstandardně zabezpečoval a moje žena musela nikdy hnout ani prstem. Nic jí nescházelo. Měla všechno, na co si jen ukázala. Občas jsem mohl jako majitel prosperující firmy pracovat i z domu a pomáhat tak s dětmi. Nebyla o nic ochuzena v žádném směru. A přesto jí to jednou přestalo stačit. Začal jsem čím dál víc slýchat, že se chce rozvíjet a pracovat. Nebránil jsem jí. Přijali jsme proto chůvu a já svou ženu podporoval v jejím obchodě s módou. Byl těžce nevýdělečný, ale ona se zdála být spokojená. Ale stejně kňourala dál. Byla věčně nespokojená sama se sebou. Pořád se cítila být nepotřebná a prázdná. Přisuzoval jsem to tomu, že jí mateřská trochu leze na nervy a že se časem všechno vyklidní.
Začala však z domu odcházet častěji, než by skutečně musela. Ani tehdy jsem jí nebránil. Chápal jsem všechny ty její vínové dýchánky s kamarádkami. Chodila cvičit, plavat, do kosmetických salónů, jezdila na módní přehlídky. V ničem jsem jí nebránil. Chtěl jsem, aby prostě a jednoduše byla šťastná. Ale bylo čím dál víc znát, že jí děti překáží. Chůva hlídala víc, než stanovovala smlouva a vztah mé ženy k dětem začal nepochopitelně chladnout. K dětem, i ke mně. Přestali jsme spolu úplně spát. Vždycky byla moc unavená, podrážděná, nebo nešťastná. To období si pamatuju mlhavě a nepřesně. Jako bych ten rok přihlížení někde úplně ztratil.
Když jsem se s ní pokoušel mluvit o tom, co se děje a neděje, nikdy mi to nedokázala pořádně vysvětlit. Ptal jsem se jí, proč děti nepohladí, neobejme, proč je neuspává, proč k nim nevstane, když ji v noci volají. Nesmyslně blábolila o tom, že chce zpátky svůj starý život. Že na děti není připravená tak, jak si myslela. Na tyhle úvahy je snad ale trochu pozdě, když už děti máte, ne? Mával jsem nad tím rukou, protože mi to už přišlo přes čáru. Bral jsem to jako nějaké období, které prostě přejde. A pak, úplně z ničeho nic, jsem se jednou vrátil domů a moje žena byla pryč. Pryč byly i její věci. Od kosmetiky až po spodní prádlo. Bez rozloučení, bez vysvětlení. Okamžitě jsem jí volal. K mému překvapení telefon zvedla a s pláčem se omlouvala. Naléhal jsem, aby se vrátila, že všechno vyřešíme. Striktně odmítla. Jen v kostce řekla, že tohle není život, který chce žít a zavěsila.
Děti se mě stále ptají, kde je maminka. V postýlkách žadoní o vysvětlení. Ptají se, proč je s nimi už jen chůva, proč maminku nevídají, kam se ztratila, co se děje. Každý den to otázkové martyrium. A já nevím, co jim odpovídat. Sám to nechápu a ničemu nerozumím. Vůbec nevím, jestli je v tom někdo jiný, nebo jestli jí definitivně přeskočilo, ale realita je taková, že tentokrát to byla žena, kdo opustil své děti i milujícího manžela. Moje žena. Moje hořká zkušenost.
Jan, 40 let
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.
Redakčně zpracovala Bára Klímová
Vaše názory
Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)
...asi ji pálilo dobré bydlo.... Je mi líto hlavně dětí, ale i Vás.Co je to za "mámu" když opustí svoje děti !!! Ale v životě všechno špatné,funguje jako bumerang,toto všechno se Vaší ženě jednou vrátí. Co by zato některé ženy daly, kdyby měly fungující rodinu s dětmi. Určitě to nyní nemáte lehké, ale musíte fungovat už kvůli dětem. Přeji Vám Honzo hodně sil a zvláště v této předvánoční době, kdyby měla rodina držet pohromadě a také nějakou spřízněnou dušičku. Život totiž není to co chceme,ale co vydržíme. Alena
..nic neobvyklého, stalo se mi totéž před rokem - asi trend doby. Žena po 12 letech bezstarostného soužití odešla za milencem a protože ten nesnáší děti, tak děti nechala mě. První měsíc byl krutý, ale teď už je to fajn a jsem spokojený. Perličkou je že musím matce platit výživné na děti ! Funguje to takto: Matka požádá o výživné v době, kdy má děti u sebe. Když soud stanoví výživné, požádá soud o určení předběžné vykonatelnosti rozsudku (§ 162 občanského soudního řádu). V tu chvíli může v klidu odejít za milencem a děti nechat otci. Otec pečuje o děti a zároveň musí matce platit výživné. Navíc nemá šanci, že by něco dostal zpět, protože podle § 923 odst. 2 NOZ - spotřebované výživné na nezletilé děti se nevrací. Ženy samoživitelky - pokud vám někdy bude připadat, že to nemáte lehké, vzpomeňte si na muže samoživitele, mají to mnohem horší.
Mé dvě sestřenice takto opustila jejich 'MATKA' ..má teta. Důvod který by toto omluvil, si opravdu nedovedu představit....jak u matky, tak i u otce. A co říci dětem ?? ..bobánci malý :-( , nevím. Ale nejspíš bych se s tím svěřila dětskému psychologovi. Láme mi to srdce, jen na ně pomyslím. Poznamená je to na celý život. Myslím, že je to horší, než kdyby jim zemřela. Buďte jim oporou a věnujte co nejvíce svého času...lásky. Nevím co víc k tomuto napsat,... snad jen to, že ne všechny ženy jsou takto sobecké, tak na ně prosím nezanevřete.
Myslím si, že tyto ženy (píši ženy, protože je tu více mužů, kterým se to stalo) mají problém se sebepřijetím, s ženstvím, svou podstatou. Pokud toto neví, hledají a snaží se podvědomě tuto vnitřní prázdnotu naplnit ve vnějším světě (věci, dovolené, večírky, vztahy s muži apod). Ovšem nic z toho jim nepřinese trvalé uspokojení. Když už není, co by mohly chtít (píšete, že Vaše žena měla vše, včetně chůvy), když už není, co by mohlo tuto vnitřní prázdnotu zaplnit, řeší to útěkem. Chtějí vlastně utéci před svou vnitřní prázdnotou, která bolí. Jenže to není dobré řešení. Ty ženy stejně zůstanou nešťastné. Naopak, až pochopí, bude ta bolest ze selhání jako žena-matka ještě horší. Vy, jako manželé a otcové jste skvělí! Nemohli jste dosud udělat víc. Svým ženám jste jinak, než materiálním zabezpečením a pozorností nemohli pomoci. To je přece úkol muže, který jste podle toho, co píšete, zvládli na jedničku. Vaše ženy, pokud jim děti a rodina není opravdu jedno (a to není, pokud píšete, že Vaše manželka do telefonu plakala, než zavěsila). musí udělat první krok - KROK K SOBĚ JAKO ŽENĚ. Leccos se pak může změnit! Prosím, zkuste se překlenout přes pocit ublížení, ponížení, zrady a bezmoci a promluvte se svou ženou. Posílám pár typů, kdo by Vám oběma (a tím i dětem) mohl pomoci - např. paní Eva Kavková, Vendula Kociánová nebo Natálie Tóthová (všechny mají své www stránky). Znám je osobně a jsou neuvěřitelné! To, co předávají nejen ženám, ale i mužům, naprosto mění náhled na sebe sama, vztahy, společnost, život. Ovšem má to jeden zásadní háček: Vaše ženy musí být ochotny podstoupit toto "léčení svého ženství", které je spojeno s velkou vnitřní bolestí, před kterou vlastně utíkají. Chce to hodně odvahy, ale stojí to za to! Jinak, kdybych byla teď ve Vaší situaci, pokusila bych se dětem šetrně vysvětlit, že maminka teď potřebuje být nějakou dobu sama, že také přesně nevíte proč, ale určitě bych je ujistila, že s nimi teď jsem a budu i nadále já (a buďte, jak nejvíc můžete) a že je maminka má stále moc ráda (a ona má. Jen asi neví čí je, jak se říká). Děti špatně snáší tuto nejistotu. Ony přece ví, že se něco děje. Nelžete jim. Ony by to stejně poznaly a pak by mohly cítit zradu i od Vás. To by jim rozhodně neprospělo! Děkuji za vyslechnutí a přeji hodně odvahy a sil! Helena
To je prostě neuvěřitelné. Měla jsem malé děti, pokud bych je opustila už za hodinu by se mi po nich stýskalo. Velké štěstí, že mají milujícího tátu. Nikdy Vám to nezapomenou.
Muži si myslí, že když ženě udělají děti,tak ta bude neskonale šťastná. Jenže hodně žen děti nechce, ale z lásky k muži se mu podřídí. Pak se chlapi diví a nechápou. Žena, která děti nechce, by je nikdy mít neměla.
Elzbieta má pravdu, některé ženy děti nechtějí. Když jsem se oženil, chtěl jsem se ženou cestovat, ale ona přišla s tím, že má psychické potíže a lékař jí doporučil mít dítě. Pak jsem ji asi já přesvědčil, že jedináček není to pravé a tak jsme měli děti dvě. Přestože měla svou svobodu, tak jí děti nebavily a tak jsem většinu činností s nimi převzal já. Pak už se mnou prý nemohla být a děti si rozhodla nechat, protože tak vlastně získala náš byt. U soudu tvrdila, že jsem špatný, protože jsem si z dětí udělal koníčka. Náročnou prací jsem se zmohl aspoň na malý byt. S dětmi jsen trávil přidělenou polovinu víkendů a všechny své aktivní dovolené, i když už jsem nebyl sám. Syna vypudila po pubertě, dcera ji nechtěla opustit, a tak jsem platil její školy, sport i jídlo - které doma bylo jen pro přítele její matky. Syn je bohužel taky něčím poznamenaný a rodinu nezvládnul, ale užívám si vnoučata, pro které je nejlepší babičkou moje skvělá dlouholetá přítelkyně. A ničeho v životě nelituji.
Matka, alkoholička, si našla v léčebně novou lásku, o šest let mladší. Odešla ode mne a pětiletého synka. Syna jsem dostal do péče, s tím, že matka má nárok jednou za čtrnáct dní s ním být o víkendu. Dnes je mu osm a moc se mu k ní, do sto kilometrů vzdáleného města, nechce. Taky už několikrát odmítl jet. Jinak ve škole prospívá výborně, sportuje a když jsem v zaměstnání, hlídají mi ho rodiče. K druhé babičce nechce. Asi má v sobě zafixováno, když pomáhala své dceři se stěhováním a chovala se k nám nepříčetně. Poté co jsem synka dostal do péče, požádal jsem o odklad školní docházky. Pro jistotu, kdyby odchod matky nechal klukovi následky. Dnes spolu žijeme krásný život….i když určitě mu matka chybí, nedává to zatím nijak najevo. Tak takové umí taky ženy býti…