Jsem starší než partner. Jeho rodina mě kvůli věku odmítá přijmout a dívá se na mě skrz prsty, píše Dita

Když jsem se seznámila s partnerem, vždy o svých rodičích mluvil moc hezky. Utvrzoval mě v tom, že s mým věkem určitě nebudou mít žádné problémy. Jsem totiž výrazně starší než jejich syn a z jejich reakce jsem tak, logicky, měla strach. Můj partner však žádné obavy nepociťoval a rodičům mě představoval s hrdostí. Jejich reakce ale byla vlažná a stejně vlažně mě berou i po všech těch letech. Nejsou na mě nijak zlí, ale člověk cítí, že syn jim v otázce vztahu přivodil jedno velké zklamání. 

S partnerem jsme od sebe necelých deset let. Mně bude za chvíli pět čtyřicet a jemu je čerstvých pět a třicet. Mám dvě děti z předchozího vztahu, se kterými si můj partner rozumí úžasně. Děti ho berou jako svého tátu a po tom biologickém, který se na ně zcela vykašlal, nijak netouží. Čili jsme dnes úplná rodina. Ani to se ale rodičům partnera nezamlouvá. Chtějí vlastní vnouče, které se nám bohužel zatím stále nedaří. Nelíbí se jim ani to, že žijeme na hromádce. Nelíbí se jim zkrátka nic, co se týká mě. My spolu s partnerem ale nejsme první den. Jsme spolu již sedmým rokem a nic se ze strany rodičů ve vztahu ke mně nezměnilo. Na začátku bych to chápala, žena těžce ke čtyřicítce, tehdy dvě menší děti, rozvod na krku a problémy s bydlením. Netlačila jsem proto ani na to, že bychom se měli setkávat častěji a nechala jsem všemu volný průběh. Jenže se nic nezměnilo ani časem a rodiče partnera ke mně přistupují pořád stejně chladně. Nepřijali ani mě, ani moje děti, ani to, že jsme s partnerem šťastni. 

ilustrační foto / Freepik

Vím, že náklonnost ke mně není jejich povinností, ale nic špatného jsem jim neudělala. Provinila jsem se v jejich očích pouze tím, že jejich jediný syn vedle sebe nemá dvacetiletou slečnu. Nikdy se ale pořádně nesnažili zjistit, jaká ve skutečnosti jsem. Stejné je to s mými dětmi. Nikdy, když byly děti menší, nám nenabídli například hlídání, abychom si s partnerem třeba mohli vyrazit do kina. Nikdy k nám nepřišli na návštěvu jen tak posedět. Vždy jsme se sešli jen zdvořilostně, když někdo slavil narozeniny. A zásadně také vždy na neutrální půdě někde v restauraci. Domů mě zkrátka pozvat nechtěli a nechtějí. Ohrnují nade mnou nos, po rodině se říká, že jsem taková a maková, ale dodnes mě nikdo pořádně nezná.

Už jsem to po všech těch letech asi tak trochu vzdala, ale dobře vím, že mého partnera to velmi mrzí. Hodně se tím odcizili a pořád jejich nevraživost vůči mně někde hnisá. Nejsou na mě oškliví, to v žádném případě nemůžu říct, ale rádi mě nemají. Ani mě, ani moje děti. A partner toto celá ta léta špatně snáší. Někdy to ventiluje alkoholem, někdy dalekou túrou po horách. Mluvit o tom moc neumí a řeší si to po svém. Na jednu stranu ho chápu, ale na druhou stranu mi naopak není jasné, proč už jednou nebouchne do stolu a neudělá v tom nám všem pořádek. Já bych neuměla se svými rodiči fungovat takto napůl. Nepatřím však ale ani k rodičům, kteří by svým dětem nepřáli štěstí. Ať už to bude po boku kohokoliv. 

Dita, 44 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.